Vyberte si jazyk
Co je tím největším nebezpečím našeho způsobu života a demokracie, které před námi v několika následujících letech stojí? Recese s dvojitým dnem, tíha vládních dluhů či válka v Afghánistánu? Nic z toho, domnívají se dva přední myslitelé z pravicového i levicového politického spektra. Oba se důrazně shodují v jednom: nerovnost, zvlášť prohlubující se propast mezi velice bohatými a všemi ostatními dnes ohrožuje sociální konsenzus a politickou stabilitu. Nejen v Británii, ale rovněž v Americe a Evropě a to do takové míry, která tu nebyla k vidění od dob před dvěma světovými válkami.
Nedávno jsem si vyslechl bývalého konzervativního ministra Michaela Portilla, který demokracii hrozivě popsal jako „neprokázaný pokus“, který by nemusel přežít „rozvíjející se pohromu“ v podobě nerovnosti. Rovněž jsem si přečetl novou skvělou knihu Willa Huttona „Them and Us“ [Oni a my], podle které bylo hlavní příčinou finanční krize opomínání „férovosti“ jakožto vodícího principu v rámci finanční regulace, řízení hospodářství a sociální politiky. Portillo připustil, že nenasytné a nezodpovědné chování bohaté britské finanční a manažerské elity mu způsobilo hořké rozčarování. Vrcholové vedení středně velkých finančních společností pobírají průměrný plat ve výši 2 milionů liber [58 milionů Kč] a neustále si odhlasovávají zvýšení mzdy a to v době, kdy řadoví zaměstnanci čelí snižování mezd a důchodů. Podle Portilla by se to nakonec mohlo ukázat jako neslučitelné s demokracií. Přijali by lidé demokracii jako „férový obchod“, kdyby měli právo hlasovat jen jednou za pět let, zatímco jejich šéfové, kteří pobírají stokrát více, mají právo si zvýšení platu odhlasovat každý rok?
300krát vyšší mzda
Hutton se domnívá, že extrémní nerovnost, kromě toho, že je morálně zavrženíhodná, společnosti způsobuje obrovské hospodářské ztráty. Podle něj vůbec nepodporuje vytváření bohatství a inovací, nýbrž poskytováním obrovských odměn za hraní her s nulovým součtem, kde se jen jednoduše přesouvají stávající aktiva, podnikavost spíše podkopává. Ve chvíli, kdy jsou finance tak absurdně lukrativní, jak je tomu dnes v moderní Americe a Británii, se podnikavost a talent nevyhnutelně odvrací od tvorby nového skutečného bohatství.
Pro ty, kteří se domnívají, že enormní platové rozdíly jsou přirozeným následkem potřeby motivovat manažerskou výkonnost, zvlášť ve finančním sektoru, má Hutton překvapivou odpověď: J. P. Morgan, pravděpodobně nejúspěšnější bankéř v dějinách, „nastolil pravidlo, že jeho nejvyšší manažeři by neměli dostávat více než dvacetinásobek mzdy nejméně placeného zaměstnance v jeho firmách.“ Z toho důvodu by se jistě stavěl skepticky k tomu, že by někomu nabídl plat 81krát vyšší než mzda řadových pracovníků – což je obvyklý rozdíl mezi nejvyšším vedením společnosti a jejími řadovými zaměstnanci v Británii, o 300násobku, který je dnes běžný ve Spojených státech ani nemluvě. Pouze nebesa vědí, co by Morgan udělal s další šokující statistikou, kterou Portillo cituje: nerovnost se stala natolik extrémní, že 74 nejbohatších občanů má vyšší příjem než 19 milionu těch nejméně majetných dohromady. Ale zde docházíme k paradoxu, který je stejně překvapující, jako nárůst nerovnosti sám o sobě. Politika po celém světě, aniž by se byť náznakem přiklonila k větší rovnosti a většímu přerozdělování, se za poslední desetiletí posunula doprava.
Na bohatství doplácejí střední vrstvy
Finanční krize ani nová koaliční vláda s sebou novou éru „férovosti“ nejspíš nepřinese. Zdá se, že naopak Británii vede opačným směrem, jak ostatně ukazuje bouřlivý návrat odměn a regresivní povaha škrtů. Proč se politika odvrací od přerozdělování navzdory tomu, že znepokojení veřejnosti ohledně nerovnosti eskaluje? Možná, že klíč k pochopení leží v sociálních třídách, které nerovnost pociťují nejvíc. Když propadem příjmů trpí chudý, nerovnost může sociální stabilitu opravdu ohrozit a pohnout politikou směrem doleva. Když je však hlavním zdrojem nerovnosti vzkvétající bohatství zámožného, dopad nepocítí chudý, ale příslušníci střední třídy. Vysoké ceny nemovitostí je vyhání z žádaných lokalit a nemohou si dovolit pohodlí, které jejich rodiče považovali za samozřejmé, dobrými školami počínaje a stravováním v těch nejlepších restauracích konče.
Tento druh nerovnosti vede k odporu k politice přerozdělování, která upřednostňuje chudého na úkor střední vrstvy. Právě taková je dnes situace v Británii a ve Spojených státech. Všeobecný odpor vůči politikám přerozdělování v Británii se pravděpodobně zvýší, jelikož reformy koaliční vlády – zrušení přídavků na děti, ztrojnásobení poplatků na vysokých školách, snižování mezd a důchodů ve veřejné sféře – začínají dopadat tvrdě na životní standard střední třídy. Avšak jestliže se britská střední třída z přerozdělování znechutí ještě více, jaká je odpověď na stále rostoucí nerovnost v britské společnosti? Nenapadá mě nic lepšího, než se vrátit k Portillovým komentářům proneseným ve Španělsku: „tato nerovnost je rozvíjející se katastrofa, ale na rozvíjející se katastrofy nemáme vždy odpověď.“
