Právě když Francie slevila ze svých dlouhodobých námitek proti znovuzahájení přístupových jednání s Tureckem a zasvitla tak naděje, že po tříleté pauze se přístupový proces konečně pohne z místa, vystřídal ji na barikádě jiný čenský stát.

Německo minulý týden zablokovalo jednání s Tureckem o regionální politice. Ta je jednou z pětatřiceti kapitol ze souboru pravidel, jež musí Ankara splnit před tím, než bude její přihláška o členství v EU oficiálně posouzena.

Berlín tvrdí, že jeho námitky nejsou definitivní a jsou především „technického rázu“. Jelikož ale země nepodala žádné jasnější vysvětlení, je to chápáno jako reakce na nedávný tvrdý zásah turecké vlády proti demonstrantům. Následoval totiž poté, co se minulý týden objevily zprávy o policejním zásahu v německé nemocnici v Istanbulu a o použití slzného plynu v hotelu, který sloužil protestujícím jako útočiště (kde se zdržovalo několik německých politiků). Na obě reagovala kancléřka Angela Merkelová prohlášením, že reakce tureckých úřadů byla „příliš tvrdá“.

Blokování vede k frašce

Je možné, že před zářijovými parlamentními volbami se Merkelové podaří z pozastavení tureckých jednání něco politicky vytěžit. Německé veřejné mínění se k otázce tureckého členství všeobecně staví skepticky. Zatímco koaliční partneři Merkelové, svobodní demokraté, jsou vůči myšlence otevřenější, návrh programu její vlastní strany pouze suše konstatuje, že v současné době Ankara „kritéria ke vstupu do EU nesplňuje“.

Je pravda, že mlácením protestujících a ohrožováním občanských svobod Recep Tayyip Erdoğan image své země moc nevylepšil. Jeho odpověď na převážně poklidný protest ukázala na jeho autoritářské sklony a porušila křehkou rovnováhu mezi místní náboženskou obcí a sekulárním Tureckem.

Jenomže opakované blokování přístupových jednání z nich dělá pouze frašku. Turečtí političtí lídři, kteří už mají dost ponižujícího odmítání, nyní otevřeně pochybují, zda to s nimi Evropa myslí vážně. Někteří už usoudili, že Turecko by se mělo k Bruselu jednoduše obrátit zády.

Erdoğan těžil z integrace nejvíc

Ironií je, že Erdoğan a jeho strana AKP jsou mezi těmi, kdo měli z otevření se země vůči Evropě největší prospěch. Přibližování právních předpisů Unii Turecku umožnilo stát se demokratičtější zemí a zbavit se dědictví autoritářského kemalistického státu.

EU by měla svůj postoj k tureckému zásahu proti demonstracím vyjádřit jasně. Ze strany členských států, které Turecku zablokovaly cestu do Unie, a přestaly tak na jeho liberalizaci vyvíjet dostatečný tlak, je pokrytecké tvrdit, že se zemí nelze dnes vyjednávat, protože ankarská vláda se chová příliš autoritářsky.

Pokud vlády EU myslí svá slova o potřebě pluralitního tureckého partnera vážně, musí slézt z barikád a zahájit s ním skutečnou diskuzi.