Kdyby měli Řekové ještě dnes své antické bohy, možná by lépe chápali, čím si vlastně procházejí, jaké bezpráví jsou nuceni snášet, jaké apatii a lehkomyslnosti přihlížet. Evropa, která je už roky ponižuje, sice tvrdí, že je nechce vyloučit, ale v její mysli už jsou Řekové dávno z kola ven.

V antickém Řecku se vědělo, že bohové jsou rozmarní. Všem vládla Ananké: bohyně nevyhnutelnosti a osudu, která sdílela svůj korintský chrám s bohyní násilí Biou. V očích Atéňanů dnes Evropa tuto bohyni v mnohém připomíná.

S její pomocí by možná Řekové pochopili, proč na římský summit, kde se ministři hospodářství a práce Itálie, Španělska, Francie a Německa 14. června sešli, aby společně jednali o klíčovém tématu nezaměstnanosti, nikoho nenapadlo pozvat nejhůře postiženého člena EU. A to přesto, že nezaměstnanost v Řecku dnes dosahuje 27 procent, z čehož 62 procent tvoří mladí lidé. Jde o nejvyšší čísla z celé Evropy.

Od okamžiku, kdy začalo zavádět úsporná opatření, je Řecko temnou skvrnou na štítu Evropy. Zaplatilo za nás za všechny, posloužilo nám všem jako pokusný králík i jako obětní beránek. Na tiskové konferenci 6. června mluvčí eurokomisaře pro hospodářské záležitosti Simon O’Connor přiznal, že řecká krize byla pro Evropany „poučnou lekcí‟. V budoucnu by proto postupovali možná trochu jinak. To ale prý rozhodně není důvod k nespokojenosti: „nebylo snadné udržet Atény v eurozóně‟ a „nesouhlasíme s těmi, kdo tvrdí, že jsme dost neusilovali o podporu růstu‟.

Sbohem trojko

Těmito slovy reagoval eurokomisař Olli Rehn prostřednictvím O'Connora na nedávno zveřejněnou zprávu Mezinárodního měnového fondu, instituce, která spolu s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí tvoří známou trojku, jež přišla s návrhem úsporných opatření v příliš zadlužených zemích a dnes nad nimi drží zvýšenou kontrolu. Obvinění ohledně strategie a chování Unie během krize jsou opravdu vážná.

Řecko se mohlo z krize dostat snadněji, kdyby už na začátku svůj dluh restrukturalizovalo, kdyby trojka nepostupovala s fatální rozvleklostí, která je pro konsenzuální rozhodování typická. Kdyby se o dozoru nad bankami EU dohodla včas. Kdyby se k otázkám růstu a společenského odporu vůči úsporným opatřením nepřistupovalo jako k zanedbatelným faktorům. Jenže jedinou starostí tehdy bylo, aby se nákaza nerozšířila na další členské státy a aby se zachránily peníze věřitelů. Právě proto muselo Řecko tak draze zaplatit. Dnes je v Unii zavrženým členem, ale zároveň si všichni gratulují, že technicky vzato vydrželo v eurozóně, přestože bylo ze všech rozhodnutí už dávno vyloučeno.

A co teď: sbohem, trojko? Obyvatelé Řecka už nemají žádnou možnost, jak trojku za činy, o kterých informuje zpráva MMF, postihnout. Ideální by bylo ji zrušit, a to rovnou na zasedání Evropské rady 27. a 28. června, kde budou zástupci členských zemí jednat o propasti nezaměstnanosti, do které Moiry z trojky Řecko tak lehkomyslně uvrhly.

Evropský parlament si netroufá cokoliv komentovat a ECB? Reakce Maria Draghiho jsou vyhýbavé, skoro až samolibé: „Pozitivem zprávy MMF je to, že z ničeho neviní Evropskou centrální banku.” Samotná ECB na analýzu reagovala rozporuplně: všechna její prohlášení jsou z čistě etymologického hlediska plná protimluvů. Řecká recese „překročila všechna očekávání”, což bylo nicméně „nevyhnutelné”. Nesmyslnost osudu dále kraluje, neboť o situaci mají rozhodovat lidé, jimž se situace už dávno vymkla z rukou.

Vyloučení stále visí ve vzduchu

Ve skutečnosti je důvodů ke spokojenosti pramálo. Unie pořád ještě nepřišla na to, že politická podstata krize tkví v její nejednotě a nedostatku solidarity.

Zbývá jen zvrácené morální ponaučení z účetních výpočtů a panika z nákazy morálním hazardem. Udělat tlustou čáru za minulostí, jak mnozí odborníci požadují, znamená odměnit Unii za její pochybení, za to, že dala přednost ochraně věřitelů, jak uvádí zpráva MMF, před bojem proti nákaze. Tím, že rozhodnutí neustále odkládala, „dala dostatek příležitostí k tomu, aby banky vybraly své peníze z okraje eurozóny”. Banka pro mezinárodní platby uvádí případ Německa, jehož banky v letech 2010 a 2011 „vysály” celkem 270 miliard eur z pěti problémových zemí (Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie).

Skutečná špína ale sahá mnohem hlouběji. Týká se reformy řeckého veřejného sektoru, především kolapsu mezd a pracovních míst. Nejvíce utrpěla samotná demokracie, počínaje poškozením informačních služeb, které vyvrcholilo v noci na 11. června, kdy vláda náhle a s tichou podporou trojky nechala zavřít veřejnoprávní rozhlasovou a televizní stanici ERT, což vyústilo v masové propouštění zaměstnanců.

Možnost vyloučení Řecka se nadále vznáší ve vzduchu. Evropa přetrhla pouto důvěry, které členské státy Unie spojovalo, a zahájila tak jistou formu války. Není v ní místo pro země, kterým se nedá důvěřovat a jsou slabé: jako kdybychom se ocitli v Goyově obraze Hrůzy války. Atény nebyly přizvány na summit do Říma, přizván ale nebyl ani Lisabon. Jeho ústavní soud odmítl dva odstavce programu trojky jako protiústavní a od té doby se s Portugalskem jedná jako s odpadlíkem. „Blahopřejeme si, že Lisabon pokračuje v léčebné kúře. Je důležité, aby klíčové instituce stát plně podporovaly,‟ nechala se slyšet Komise dva dny po verdiktu, který oba body odmítl jakkoliv přehodnotit. Rozhodnutí, které by například u německého ústavního soudu nikdy neprošlo, je považovano za neodvolatelné.

Odvolatelná Komise

Tuto poskvrnu nelze odstranit, aniž si uvědomíme, čím byla Evropa na svém počátku. Jejím cílem bylo po dvou světových konfliktech nejen ukončit války mezi mocnostmi, ale také skoncovat s chudobou, která vehnala lid do náručí diktátorů. Není náhoda, že William Beveridge, který přišel na konci druhé světové války s myšlenkou sociálního státu, patřil mezi zastánce Evropy.

Evropské instituce tuto úlohu nejsou schopné naplnit. Je proto o to důležitější, aby se občané vyjadřovali prostřednictvím Parlamentu, jehož představitele si zvolí ve volbách v květnu 2014, a prostřednictvím ústavy hodné svého jména. Komise musí dostat podobu vlády, kterou si zvolí lidé, a která bude skládat účty europoslancům. Naopak ta Komise, která dnes operuje v rámci trojky, musí být kvůli škodám, které napáchala, rozpuštěna.

Přišla o peníze, čest i čas. Zasadila mezi členské státy nesvár. Dohnala řecký lid k úpadku. Dnes je kritizována Mezinárodním měnovým fondem. Trpí tím, co Einstein označil za nejhorší chybu politika a vědce: „šílenství chovat se stále stejně a přitom očekávat, že se něco změní.“