Vyberte si jazyk
Poskytnutí finanční pomoci Irsku, ať už k tomu dojde kdykoliv, není jen milníkem v našich dějinách. Je rovněž klíčovým momentem pro samotnou Evropskou unii. Způsob, kterým EU vyřeší potíže s tímto malým potížistickým státem, bude velkým testem toho, zda je EU stále sociálním a politickým projektem vybudovaným na odkazu druhé světové války, či zda je jen dalším prostředkem k prosazování zájmů bohatých.
Ať už si vláda říká cokoliv (a kdo vůbec může něčemu od tohoto zdroje věřit?), klíčovou otázkou ohledně pomoci není to, zda k ní dojde, ale za jakých podmínek. Jak vysoký bude úrok? Jak dlouho bude muset Irsko tyto peníze splácet a za jak dlouho má dosáhnout mýtické hranice 3 % rozpočtového deficitu?
Tyto otázky se mohou tvářit jako technické finanční záležitosti. Ve skutečnosti jsou to však záležitosti politické a morální. V evropském projektu řezají do živého. EU existuje díky ponaučení získanému tou nejúděsnější cestou, skrze explozi barbarismu a nejdestruktivnější konflikt v lidských dějinách. Ta lekce je jednoduše daná: národní zájem každé evropské země je svázán s blahobytem všech ostatních evropských zemí. Anebo ještě jednodušeji: není v zájmu nikoho, aby se jeho soused hospodářsky zhroutil.
Netřeba trestat, třeba pomoct
Země, která si toto uvědomuje nejlépe, je stát, který má náš osud nyní v rukou: Německo. Němci mají dvě ostře kontrastující zkušenosti s tím, co se stane po tom, když stát jedná velice ostudným způsobem. Na konci první světové války padlo rozhodnutí, že by měli být potrestáni a měla by se jim dát pořádná lekce. Výsledek je každému dobře znám: šílené a nebezpečné Německo. Po skončení druhé světové války, během níž se Německo chovalo mnohem odporněji, to svádělo k tomu, aby se potrestalo ještě přísněji. Původním impulzem bylo přikovat Německo k zemi – tato reakce byla naprosto ospravedlnitelná. Ale paměť a moudrost zvítězila. Německu se místo toho pomohlo postavit se na vlastní nohy.
Jsme moc křehcí na to, abychom dostali nějakou ránu. Nepotřebujeme potrestat – potřebujeme pomoci. A ani samotné Německo není bez hříchu. Krize je nepochybně dílem našich vlastních domácích hloupostí. Ale tím, kdo nám v době největšího rozmachu půjčoval s obrovskou ochotou peníze, byly německé banky. A Angela Merkelová nám mohla ušetřit spoustu starostí, kdyby v září 2008 bývala prohlásila to, co uvedla minulý týden. A sice, že bolest by měli snášet i držitelé dluhopisů. Toto německé procitnutí však přichází poněkud pozdě.
A reformovat stávající instituce
Základní otázka však jde daleko za nějaké svalování viny, jde k jádru základního smyslu fungování EU jako takové. V sázce jsou její základní principy osvíceného vlastního zájmu, solidarity, rovnosti a spravedlnosti. Potrestání irského národa – a zvlášť těch nejzranitelnějších, které zničení veřejných služeb postihne nejvíce – by bylo z ekonomického hlediska hloupostí. Rovněž by to podkopalo tvrzení EU o morálních a nikoliv jen pragmatických základech. Stejně významná je však i druhá strana této záležitosti. Nemělo by žádný smysl nám pomáhat, pokud by jediným efektem mělo být udržení stávajících systémů a politické kultury, které za tímto zmatkem stojí. EU by mohla ihned smazat všechny naše dluhy a za deset let bychom skončili v další krizi. Řekněme si to natvrdo: s našimi stávajícími institucemi a přístupem jsme neschopni vládnout sami sobě.
A tak kromě férové a racionální finanční pomoci s nízkými úrokovými sazbami a desetiletým časovým rámcem je nutné provést revoluci v našich politických institucích, veřejné morálce a systémech vládnutí. Německý daňový poplatník by mohl právem dojít k závěru, že pokud zachráníte lidi, které si ze svých vlastních počinů nevyvodili žádné důsledky, budou se domnívat, že z toho vyváznou pokaždé stejným způsobem. Toto je tedy další otázka, kterou si EU musí klást: poskytneme finanční pomoc zemi, anebo pomáháme vyčerpanému systému bratříčkaření, pošetilosti a klientelismu? Pokud je to první možnost, EU klíčovým testem projde. Pokud ta druhá, tak Němci udělají lépe, když si peníze ponechají ve svých kapsách.
