Stalo se to v ulici Portas Santo Antão [v centru Lisabonu]. Přišel ke mně muž a zeptal se mě, jestli nevím, kde by mohl sehnat práci. Řekl mi, že je z Aroucy [město na východ od Porta], kde pracoval jako zahradník. Vypadal zoufale. Neuměl jsem mu poradit víc, než aby se šel zeptat na stavbu, jestli by tam pro něj neměli místo. Nemohl jsem se přitom ubránit dojmu, že v okolí Aroucy má víc šancí než tady v Lisabonu. V době, kdy žila má babička, znamenal odchod do hlavního města naději, že se člověk vyhne osudu v podobě věčné bídy. Dnes je ta samá cesta především aktem zoufalství. Tak jako v případě tohoto muže.

Statistiky nezaměstnanosti jsou děsivé. Politici jsou více či méně přesvědčeni o tom, že proti ní mohou něco dělat. Že ji mohou dokonce rychle stlačit dolů. Mýlí se a klamou i nás. Příběhy mužů a žen z Aroucy, Lisabonu a odjinud mohou být sebedojemnější, pravda je ta, že vysoká nezaměstnanost je tu nadlouho. A nejen v Portugalsku.

Před dvěma lety nikdo – opakuji: nikdo – nepočítal s tím, že by nezaměstnanost mohla dosáhnout současné míry. A ještě něco: nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by mohla dosáhnout té míry, které dosáhla – téměř 18 procent – aniž by se přitom ulice dostala do varu. Když prolistujeme noviny z roku 2009, 2010 nebo 2011, snadno narazíme na temné prognózy věštící nepokoje v případě, že se nezaměstnanost vyšplhá na 10, 12 nebo 15 procent. Nejenže této úrovně dosáhla, dokonce ji i přesáhla, a věštby se stále nenaplnily. Jak to?

Předně vývoj nezaměstnanosti překonal očekávání a se nechoval tak, jak předpokládaly ekonomické „multiplikátory“. Recese zničila více pracovních míst, než se čekalo, protože jich bylo ohroženo víc, než se myslelo. Zejména pak v oblasti provozování obchodů a restaurací, protože tento typ podnikání patřil k naším oblíbeným. Portugalsko má čtyřikrát víc restaurací a kaváren na tisíc obyvatel, než činí evropský průměr. A Portugalci utratí za stravování mimo dům, počítáno poměrnou částkou k platu, dvojnásobek toho, co Němci. Drobné změny ve spotřebitelských návycích, jako jsou ty, které přivodila krize, jsou pro tuto ekonomickou strukturu fatální.

Minimum nových míst

To samé se odehrává i v dalších odvětvích náročných na pracovní sílu, například ve stavebnictví. Pokles hospodářské aktivity, který postihl především tato odvětví, vyvolal mnohem větší nezaměstnanost, než s jakou počítaly makroekonomické modely. Problém je ten, že až dojde k obnovení hospodářské aktivity, pokud k ní tedy dojde, nebude ani v plánu ani záhodno, aby se znovu odehrál zázrak v podobě znovuotevření spousty kavárniček a oživení stavebních prací. To znamená, že se současná nezaměstnanost jen stěží vstřebá. Naopak se ještě víc prohloubí.

Letos v dubnu uvedl Galp [portugalská ropná společnost] slavnostně do provozu obnovenou rafinérii v Sines. Jde o největší investici do průmyslového projektu v dějinách Portugalska: 1,4 miliardy eur. Nová rafinérie bude mít obrovský dopad na naši platební bilanci nejen proto, že přestaneme ropu dovážet, ale protože se z dovozců staneme jejími vývozci. To všechno je skvělé. Všechno až na důsledky pro zaměstnanost: jen 100 pracovních míst. Skoro nic.

Tento příklad mnohé vypovídá o dilematech moderních ekonomik. Obří investice, dokonce i investice do projektů těžkého průmyslu, mají sice obrovský přínos pro konkurenceschopnost a saldo zahraničního obchodu, ale vytvářejí jen minimum nových míst. Mnohdy dokonce jejich počet ještě snížují. K tomu, co se děje v Galpu, dochází v podstatě ve všech průmyslových odvětvích jak v Portugalsku, tak ve zbytku Evropy.

Proto se musíme k příslibům „reindustrializace“, které jsou dnes součástí diskurzu našich představitelů a jejich evropských protějšků, stavět poněkud chladněji: může to být dobré pro HDP, ale jen málo přínosné pro zaměstnanost, přičemž jedním ze zásadních evropských problémů je právě nezaměstnanost. Stačí si uvědomit, že za poslední čtyři roky zaniklo v Evropě šest milionů pracovních míst, jak tento týden připomněla Mezinárodní organizace práce (ILO).

Ale problémy se neomezují pouze na průmysl nebo automatizaci procesů. Existují i v jiných sektorech, jmenovitě ve službách, kde inovace přispěly ke zvýšení efektivity, což téměř vždy znamená dělat totéž nebo i víc s menším počtem lidí. Také nejinovativnější odvětví našich ekonomik, jako jsou sektory s vazbou na nové technologie a biovědy, mohou být vysoce rentabilní a přinášet velký objem zakázek, ale vytvářejí méně pracovních míst, než když se tytéž investice vloží do tradičnějších sektorů – dnes už přesycených.

Éra chronické nezaměstnanosti

V Evropě existují ještě další faktory, které komplikují tvorbu většího počtu pracovních míst. Prvním z nich je nedostatek inovací, oblast, v níž jsme oproti USA hodně pozadu. Druhým faktorem jsou relativně vysoké náklady na pracovní sílu a málo flexibilní trh práce. K výrobě stejného produktu zaměstnává americká továrna více dělníků, evropská více robotů. Působí moderněji, ale musí řešit problémy se zaměstnaností, které známe. Třetím faktorem je nepříznivá demografická dynamika, která vytváří silný finanční nátlak, neboť si žádá velké výlohy v oblasti sociálního zabezpečení a zároveň se kvůli ní dostává na trh práce méně mladé krve a zkušených lidí s nápady. To nebude snadné změnit.

Je známo, že čistá tvorba pracovních míst existuje pouze při růstu nad dvě procenta. To se ale dnes čím dál více podobá utopii – v Portugalsku, ve Španělsku, ve Francii, a možná i v Německu. To znamená, že budeme mít obrovský problém nezaměstnanost znovu absorbovat. Nejpravděpodobnější je, že vstupujeme do nové éry chronické nezaměstnanosti. Leda bychom leccos změnili v naší společenské smlouvě.

Stačí pomyslet na následující dilema. Více méně všude po Evropě donutila rostoucí naděje dožití a neudržitelnost důchodových systémů politiky zvýšit věk odchodu do penze. Senioři tak déle setrvávají na stagnujícím trhu práce a neuvolňují místo mladým. Výsledkem je rekordní nezaměstnanost mladých lidí. Ale vzhledem k tomu, že naše ekonomiky nedokážou velkou populaci důchodců zaplatit, uvízla veškerá řešení na mrtvém bodě. Leda bychom uvažovali o inovativních návrzích, jako třeba přechodné době mezi aktivním věkem a stářím, během níž by lidé pracovali na částečný úvazek a za nižší plat. Proto je třeba přemýšlet o nové podobě rozdělení bohatství, které je možná vzácnější, než jsme si mysleli – placené práci –, stejně jako o nových formách volnočasových aktivit a stylu života, které by nebyly natolik determinovány a poměřovány absencí neomezeného přístupu ke spotřebnímu zboží. To je téma, o kterém musíme začít diskutovat.