S blížícím se vstupem do Evropské unie se čas zrychluje. Tak jako vojáci na vojně odpočítává i Chorvatsko dny, které mu zbývají do plnohodnotného členství v EU. Nervozita každým dnem sílí. Na večer 30. června čekáme sice s jistými obavami, ale bude to večer jedinečný, protože si vstup do Unie přejeme už dlouho.

Ve frenetické atmosféře boje o čas nesmíme zapomínat na to, že na tento okamžik čekáme už deset let, konkrétně od února roku 2003, kdy premiér Ivica Račan požádal v Aténách oficiálně o přijetí.

Samozřejmě kdyby někdo tvrdil, že to není přesné datum, kdy všechno začalo, měl by pravdu. Předcházely mu ještě jiné události: summit v Záhřebu [24. listopadu 2000 za účasti EU, pěti nástupnických států bývalé Jugoslávie a Albánie] a dohoda o stabilizaci a přidružení.

Někdo by mohl namítat, že se toho za deset let mnoho nezměnilo. Všechny dny byly stejné. Naši představitelé jezdili na schůzky do Bruselu a představitelé Bruselu zase k nám. Čas trávili debatami, občas narazili na vážné problémy, jejichž řešení vyžadovalo čas a protahovalo jednání, někdy byla diskuze dokonce přerušena. Často jsme dostávali úkoly, které jsme více méně úspěšně plnili. Podle Bruselu jsme nakonec vyhověli všem podmínkám, a můžeme tak vstoupit do EU.

Jako ve škole

Požadované podmínky jsme plnili jako žáci ve škole. Unie nám zadávala úkoly (například přijmout nějaké nařízení nebo zavést akční plán) a my jsme to udělali. Dostali jsme dobrou známku a tak to pokračovalo. Mnoho lidí vidí těchto deset let, z toho šest let jednání, jako dlouhou, velmi pomalu tekoucí řeku, která nemění směr. Přitom v předvečer vstupu do EU nic není jako dřív.

Společnost vyspěla, hodně věcí se zlepšilo, klesl počet nevyřízených soudních řízení, moc je transparentnější než před deseti lety, lépe fungují kontroly bezpečnosti potravin, dokonce jsme se naučili zacházet odpovědněji s penězi... V úsilí ale bude třeba vytrvat a věci zdokonalovat i po 1. červenci.

Jedním z největších výdobytků, kterého jsme během přístupového procesu dosáhli, bylo bezpochyby posílení role občanů. Pravděpodobně bychom ho dosáhli i bez Unie, ale jednání tento vývoj urychlila. Dnes už Chorvatům nestačí podílet se na politickém životě jen prostřednictvím voleb a za svá práva bojují v rámci sdružení a občanských iniciativ, čímž posilují přímou demokracii.

Místo ideálů hory paragrafů

Nejvýmluvnějším příkladem dokládajícím posun ve vývoji chorvatské společnosti je letošní záhřebská Gay Pride („pochod hrdosti“ za práva homosexuálů), který se konal 15. června. První Pride proběhl v roce 2002, osm měsíců před tím, než (tehdejší premiér) Ivica Račan předložil v Aténách oficiální žádost Chorvatska o vstup do EU. Akce se tenkrát zúčastnilo možná více heterosexuálů, kteří přišli podpořit práva homosexuálů, než homosexuálů samotných. Účastníků nebylo mnoho, daleko méně než odpůrců, kteří se netajili nepřátelským postojem a zaútočili na průvod. O jedenáct let později se stala z Gay Pride Záhřeb běžná politická demonstrace. Právo na manželství pro všechny by mohlo být uzákoněno do konce roku, což bylo ještě v roce 2002 nemyslitelné.

Evropská unie nebyla pro Chorvatsko snadným cílem, ale dokázalo ho dosáhnout. Unie soustavně tlačila Chorvatsko ke změnám – ke změnám, na něž Záhřeb přistoupil, taková byla cena za vstup. Během dlouhého tance s Evropskou unií se mnohé změnilo. EU už není považována za Eldorádo, za což může bezpochyby i krize. Chorvaté si ji už neidealizují, už si ji nepředstavují jako dobře naladěný hudební nástroj, který nikdy nevyloudí falešný tón.

Evropská unie se dnes proměnila v horu paragrafů a zajímají ji spíše detaily jako aflatoxiny (karcinogenní houby přítomné v některých potravinách) než velké ideály.

Tanec s EU vyvrcholí 1. července zvláštním programem na hlavním záhřebském náměstí, speciálně navrženým pro tuto příležitost. Slavnostní ceremonii připravila i galerie Klovićevi Dvori, jen pár metrů od Picassových obrazů, které vystavuje. Chorvatsko ukončilo jeden cyklus a zahajuje nový, docela jiný.