Vesnice Perevi se peče v pro listopad netypickém slunečním svitu. Po strmých a kamenitých stezkách se volně procházejí prasata, silní koně ohýbají tíhou dřevěných klád hřbety. Choreografie gruzínského venkova s celou svou všedností. Jen místo samo tak všední není. Se svými asi 1100 obyvateli bylo Perevi až donedávna jedinou vesnicí na území Gruzie kontrolovanou ruskou posádkou, v rozporu s Medveděvovou-Sarkozyho smlouvou, která konflikt ukončila v srpnu 2008. Moskva konečně své vojáky z checkpointu situovaného uprostřed této lokality odvolala letos 18. října a rozmístila je v Jižní Osetii, bývalém separatistickém regionu, který po této válce vyhlásil svou nezávislost. Jde o podivnou nezávislost pod záštitou: nad mostem, kterým se na zdejší teritorium člověk vydává, vlají u kontrolního stanoviště dvě vlajky: ruská a osetská.

„Perevi bylo pro Rusy zajímavé, protože jim zajišťovalo přímou cestu mezi dvěma vojenskými tábory,” vysvětluje Goergios Papaioannou, kterého potkáváme v uličkách vesnice. Tento řecký námořní důstojník je velitelem Pozorovatelské mise Evropské Unie (EUMM) v okrsku Sachkhere, tři hodiny cesty z hlavního města Tbilisi. Od 18. října jezdí do Perevi každý týden vyhodnocovat situaci. Obyvatelé již znají jeho modrý baret. EUMM, která byla zahájena v říjnu 2008, je bezprecedentní civilní evropskou misí, složenou z 300 osob, které mají za úkol kontrolovat aplikaci šesti bodů mírového plánu. Její patroly kontaktují místní gruzínské úřady a obyvatele podél úřední demarkační linie. Rusové a Oseti jim naopak neumožňují tuto linii překročit, ne víc než v Abcházii. V každém z těchto separatistických regionů Moskva rozmístila 3600 mužů.

Klid u láhve s čačou

Před dveřmi svého domu nás šestačtyřicetiletá Lola Makasarašviliová ujišťuje, že zde k žádnému incidentu nedošlo. „Rusové nás nikdy neobtěžovali. Jediným problémem bylo, když jsme někam šli, neustále po nás chtěli papíry.“ Obyvatelé podle ní zůstávají i po stažení ruských jednotek obezřetní. „Lidé se moc neodvažují do lesa pro ořechy nebo na borůvky.“ Další obyvatel vesnice, Vladimir Beridze, shrnuje všeobecné cítění takto: „Přítomnost Rusů měla svou výhodu: držela Osety daleko“, říká tento sedmdesátiletý muž, v ruce plastikovou láhev s čačou, podomácku vyrobenou vodkou.

V Tbilisi si vláda ke stažení ruských sil gratuluje, aniž by jejich důležitost zveličovala. „Stažení z Perevi je krokem správným směrem, nepředstavuje to však víc než jedno procento okupovaného území,“ zdůrazňuje Giga Bokeria, viceministr pro zahraniční vztahy. „Neděláme si žádné iluze. Problémy se nám nepodaří vyřešit mávnutím ruky.“ Moskva dlouho používala Perevi jako protiváhu v diskuzích se Západem. Vojáci odtud poprvé odešli v prosinci 2008, jen aby se o 24 hodin později zase vrátili. Stažení dnes neřeší všechny problémy pohybu obyvatel. Osetské děti chodí do vesnické školy; někteří obyvatelé zase chtějí mít možnost volného vstupu do Jižní Osetie, k návštěvě příbuzných, nebo aby zde prodávali ovoce a zeleninu. Rusové kontrolují veškerý provoz a některé náklady odmítají vpustit. „Po válce jsme mohli převážet maximálně 30 kg,“ vysvětluje Vasilij Bakhturidze, šéf místní policie.

Konflikt je u ledu

Od jara 2009 se situace podél administrativní linie uklidnila. V roce 2010 bylo nahlášeno celkově 140 výstřelů, většinou však šlo o oslavnou či cvičnou střelbu. „Konflikt je dnes u ledu,“ myslí si německý diplomat Hansjörg Haber, vedoucí mise EUMM. „Situaci jsme stabilizovali, dlouhodobě však mise stačit nebude. Bude třeba najít politickou strategii.“ Jinak tu EUMM bude dlouhé roky. Pravidelné ženevské diskuze mezi zúčastněnými stranami však téměř nepostupují. Rusko by se, stejně jako EU, rádo ukázalo jako jejich mediátor, ve skutečnosti je však aktérem konfliktu. Otázka uprchlíků zůstává hlavním problémem, především v Akhalgorské oblasti, která při vypuknutí války upadla do rukou jihoosetských milicí. „Z Jižní Osetie uprchlo celkem 30 000 Gruzijců. Žádný se nevrátil,“ všímá si Hansjörg Haber. „Čas od času se vydávají do Akhalgori, jen aby se přesvědčili o stavu svých domů, rychle však zas odjíždějí. Není tu dostatečně bezpečno.“ Oblast bývala osídlena hlavně Gruzínci, po tom, co byla vyňata z administrativního vlivu Tbilisi, ji však opustili, z důvodů rabování a výhrůžek. Z celkových 7000 obyvatel se asi 5000 uchýlilo do zbytku gruzínského území.