„V dnešní Evropě je korupce největším nebezpečím, které demokracii hrozí od jednotlivců. Stále více lidí ztrácí důvěru v právní stát.“ Tato slova pronesl letos v lednu generální tajemník Rady Evropy, Nor Thorbjørn Jagland. Je těžké s ním nesouhlasit, zvlášť když uvážíme, že nejzkorumpovanější evropské země jsou ty, které zažívají krizi, anebo ty, které nejsou demokraciemi (to je případ Putinova Ruska, kde korupce představuje podle odhadů až 20 procent HDP).

Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko – první písmena anglického názvu těchto zemí dohromady tvoří nehezkou zkratku PIGS („prasata“), která v původním znění (PIIGS) zahrnovala i Irsko. Především anglicky mluvící média ji používají jako název pro problémové jihoevropské ekonomiky. Jinými slovy pro ty, které jsou zodpovědné za krizi v eurozóně.

Samozřejmě jde o zjednodušení. Průmyslová Lombardie má s portugalskou turistickou oblastí Algarve jen máloco společného a světová metropole Barcelona se zase zdá být na několik světelných let vzdálena chaosu v Aténách. Přesto se ve zkratce PIGS skrývá jistá pravda. Tyto země mají totiž kromě hospodářské krize ještě něco společného – zkorumpovaný establishment. Liší se milánské skandály opravdu tolik od těch lisabonských? Nemá nepotistické Katalánsko s Řeckem opravdu nic společného? A je volební vítězství populistů takovou záhadou při pohledu na stránky jihoevropského tisku, které každý den referují o novém korupčním skandálu?

Riziko kulturního determinismu

Existuje tu ale riziko, že korupci začneme považovat za kulturní rys celé jižní Evropy. Přistoupíme tím na stereotypy, které si oblíbila část severoevropského bulvárního tisku, jenž Italy, Španěly a Řeky rád popisuje jako bandu hýřivých a zkorumpovaných lenochů. A pokud si uvědomíme, že PIGS jsou zároveň (kromě ortodoxního Řecka) zeměmi katolickými, zatímco ty nejméně zkorumpované národy na světě jsou (kromě Singapuru) protestantské, riziko kulturního determinismu se ještě mnohonásobně zvýší.

„Klientelismus a nový partimonialismus politické kultury jsou charakteristickými znaky evropského Středozemí. V katolických zemích má náboženství silný vliv na chování voličů a fungování vládnoucí politické kultury,“ vysvětluje Luís de Sousa ze sociologického ústavu Lisabonské univerzity, který vede portugalskou pobočku organizace Transparency International. „To však neznamená, že bychom měli náboženství přikládat přílišnou důležitost na úkor jiných strukturálních faktorů, které by mohly ovlivnit způsob, jakým lidé korupci vnímají a jak k ní přistupují. Říká se, že nejméně zkorumpované národy světa jsou protestantské, pokud se však podíváme na samý konec žebříčku, uvidíme řadu zemí subsaharské Afriky, které v minulosti kolonizovaly právě protestantské národy.“

Stejného názoru je i Gianfranco Pasquion, profesor Boloňského centra Vysoké školy pro mezinárodní studie americké University Johns Hopkins. „Náboženství má samozřejmě velký vliv, ale například katolíci v převážně protestantských zemích nejsou zkorumpovanější než jejich luteránští nebo kalvínští spoluobčané. Jde o strukturu celého systému. Možná ještě důležitější roli než náboženství samotné hraje přístup církve ke korupci. Tolerovala ji příliš dlouho s tím, že hříchy spojené se sexualitou jsou závážnější než ty spojené s penězi.“

Cizinci proti klientelismu

Jak už bylo řečeno, v minulosti bylo součástí PIIGS i Irsko. A právě v této hluboce katolické zemi se zrodila poněkud překvapivá myšlenka, jak bojovat proti klientelismu a vazbám mezi politikou a finančním světem: svěřit správu místních bank, které nesou odpovědnost za finanční krizi, jež národ stihla v roce 2008, do rukou cizinců. Do čela odboru pro finanční regulaci irské centrální banky tak byl zvolen Brit Matthew Elderfield, bývalý šéf měnového úřadu na Bermudách. List Financial Times mu věnoval článek, v němž píše, že „jmenovat cizince na tak důležitý post představuje pro Irsko, malou zemi, jejímuž finančnímu sektoru dlouho vévodila rodinná pouta, politické vztahy a klientelismus, radikální změnu“.

Elderfield se nachází v dobré společnosti. Viceguvernér irské centrální banky Stefan Gerlach je Švéd, stejně jako její hlavní ekonom Lars Frissell. Dublinu se zalíbila možnost využít dobré pověsti Skandinávců jako čestných a poctivých lidí k tomu, aby zruinovanému bankovnímu systému dodal náznak větší etičnosti. Nedala by se tato myšlenka vyvézt s několika zlepšeními i do jižní Evropy? Řecku a některým italským a španělským regionům by mohli vládnout severoevropští technokrati. Dánsko, Finsko a Švédsko stojí v žebříčku Transparency International na prvním, druhém a čtvrtém místě. Pro ně je společnost bez korupce reálnou možností.