Pobouření, které ve Francii, Německu a dalších evropských státech vyvolala zpráva internetového vydání německého časopisu „Der Spiegel“ z minulého víkendu o tom, že americká Národní bezpečnostní agentura odposlouchávala diplomatické úřady a monitorovala jejich interní počítačové systémy, má nádech teatrálnosti. Sledování spojenců nevypadá dobře a na veřejnosti se o něm příliš nemluví, pokud ovšem – jak se tomu právě stalo – informace tajné služby neprosáknou do tisku. Vlády na obou stranách Atlantiku (a téměř všude jinde) však sledují své spojence i nepřátele už dlouho.

Časy, kdy americký ministr zahraničí Henry Stimson zdůvodňoval své rozhodnutí zavřít v roce 1929 kryptoanalytické oddělení ministerstva zahraničí tím, že „džentlmeni nečtou cizí dopisy“, jsou dávno pryč. Národní bezpečnostní agentura (NSA) byla tajně založena v roce 1952 a byla pověřena odposlouchávat veškerou komunikaci ze zahraničních zdrojů za použití jakýchkoliv odposlouchávacích zařízení.

V USA je odposlouchávání cizinců legální

Díky informačním technologiím je dnes uchovávání dat levné a jejich analýza rychlá. Tajné služby tak nečelí žádným technickým omezením ohledně toho, jaké množství dat mohou shromažďovat nebo využívat. O to důležitější roli hrají omezení politická. Avšak těžko lze mluvit o rozumné politice, když je každý detail střežen před zraky veřejnosti.

Většina evropských vlád nejspíš o potenciálu NSA ví už dlouho. Avšak obyčejní evropští občané až do tohoto týdne, kdy Der Spiegel zveřejnil konkrétní čísla, netušili kolik soukromých telefonních hovorů, emailů a textových zpráv NSA každý měsíc v Evropě monitoruje. Jen v Německu šlo údajně o 500 milionů za pouhý měsíc. Taková čísla vzbuzují podezření, že značná část odposlechů NSA nemá s národní bezpečností USA nebo s bojem proti terorismu mnoho společného.

Odposlouchávání obyčejných evropských občanů je zcela v souladu s americkými zákony. NSA potřebuje soudní povolení pouze ke sledování občanů USA. Stejně tak nesmějí své vlastní občany sledovat ani německé tajné služby. Bylo by naivní se domnívat, že spojenecké tajné služby spolu nesdílejí informace, které sahají za hranice kompetencí té či oné z nich.

Volný obchod je v zájmu všech

Proto působí pobouření evropských politiků, stejně jako výhrůžky, že přeruší vyjednávání o transatlantické zóně volného obchodu (obchodní strategie by mohly být v hledáčku NSA), poněkud přehnaně. Nebylo by žádným překvapením, kdyby se zjistilo, že i Evropané shromažďují informace o obchodních strategiích USA. Nic to nemění na tom, že uzavření dohody je i nadále v nejlepším zájmu všech zúčastněných stran.

Pozitivní je, že nedávné odhalení by mohlo podpořit evropský požadavek na zavedení přísnějších pravidel týkajících se shromažďování informací o soukromých osobách ze strany podniků a vlád. Taková pravidla by možná tajné aktivity NSA neomezila, ale mohla by tajnou službu přimět k tomu, aby pečlivěji a vybíravěji volila své metody. Znepřátelovat si občany svých nejbližších spojenců není zrovna ta nejlepší strategie, jak posílit mezinárodní bezpečnost.