Železniční společnost Baltic Rail je opravdu potřeba. Stávající kolejnice nejsou vhodné pro přepravu ani cestujících, ani zboží. Estonský eurokomisař pro dopravu Siim Kallas mi jednou vyprávěl, jak se kdysi ze zvědavosti zeptal, zda mu vystaví jízdenku vlakem z Berlína do Talinu. Vystavili, ale trasa vedla přes Moskvu.

Lidé, kteří znají úroveň [místní] státní železnice, tvrdí, že v současné době se vlakem z Evropy do Talinu nedostanete, protože někde mezi Litvou a Polskem chybí koleje.

Proto jsem s údivem bedlivě poslouchal jednoho vládního úředníka z kraje Harju, který mi zavolal a nabídl, zda nechci jet vlakem z Berlína do Kaunasu. „Celou cestu vlakem?“ zeptal jsem se. „Ano, vlakem,“ potvrdil. Po dvou vteřinách rozhodování jsem nabídku přijal s tím, že to určitě bude zážitek. Dokonce jsem se rozhodl cestovat až do Talinu, bude-li to možné.

Den první

Pátek 14. června. Rychlík Berlín-Varšava. V Evropě neexistuje honosnější vlaková stanice než hlavní nádraží v hlavním městě Německa – kolosální prosklená budova postavená s výhledem na budovu kancléřství a Bundestagu.

Není čas na rozjímání, vlak přijíždí na čas, v 17 hodin 37 minut. Směřuji k jídelnímu vozu, kde mi naservírují večeři. Cítím se jako Hercule Poirot, který musí vyřešit zločin spáchaný ve vlakovém kupé. Líbí se mi elegantní pohyb rychlíku, ne jako ty slavné vysokorychlostní vlaky, které se řítí rychlostí 300 km/h. Tyhle vlaky ostatně na Východ ani nejezdí. Vlak do Varšavy urazí maximálně 160 km/h, v některých úsecích zpomalí na 60 až 80km/h. „Od otevření nové dálnice je cesta autem rychlejší než vlakem,“ přiznává trochu smutně marketingový ředitel státních železnic.

Jakmile překročíme německo-polskou hranici, je znát, že jsme na východě. Jízda je trhaná, vlak pravidelně brzdí a zase zrychluje. „Zdá se, že tady končí a začíná Rail Baltica,“ vtipkuje zkušený cestovatel.

Přesně ve 23:14 vjíždí rychlík do stanice Warszawa Centralna. Je už noc, ale jízda byla snesitelná.

Den druhý

Sobota 15. června. Zvláštní vlak Varšava-Šestokaj-Kaunas [Polsko-Lotyšsko-Litva]. Vlak odjíždí z Varšavy do Litvy v 9:40. Po půl hodině jízdy je zřejmé, že železniční koleje z Varšavy na sever toho už hodně zažily. K avizovaným 120km/h to má daleko. Cesta autem je v Polsku určitě rychlejší.

Stavíme na každé křižovatce – a těch jsou tam stovky! Po zapísknutí se vlak rozjíždí krokem. „Polská vláda se zajímá pouze o výstavbu dálnic, železnice ji nezajímá,“ říká asistent polského europoslance, který cestuje se mnou. „Pořád ještě nevyužila 2 miliardy z evropských dotací určených na železniční síť,“ stěžuje si.

V poledne vlak zastavuje v Białystoku. Tady končí elektřina. Naši modrou lokomotivu nahrazuje zelená, která jede na naftu. Půlhodinová zastávka. Dalších 45 minut čekáme na severu Polska, v Suwalki, kde musíme nechat projet vlak směřující z Vilniusu do Varšavy. Oproti tomu, co jsem se doslechl, jezdí skutečně z Vilniusu do Varšavy jednou denně přímý vlak, ačkoliv prý není moc pohodlný.

Poslední hodinu, předtím než dojedeme na litevskou hranici, jede vlak rychlostí 20-25 km/hod. Ale je to také místo, kde je nejkrásnější pohled na polská pole a řadu kostelů... A jak tak obdivuji krajinu, vidím, že se na železnici v Šestokaji pracuje. Železniční kolejnice o rozchodu 1435 mm tu končí a začíná kolejnice o šířce 1520 mm. Musíme proto přestoupit do jiného vlaku.

Zástupci litevských drah tvrdí, že uzavřeli smlouvu o výstavbě nové části železniční sítě, která splňuje evropské normy, a vlakem tak bude možné cestovat až do Kaunasu. Pro Litevce to znamená první úsek evropské sítě Rail Baltica. Estonci a Lotyši se ale obávají, že Litevci budou chtít tuto výstavbu co nejvíce zdržet.

Po osmi a půl hodinách cesty s radostí vcházím na nástupiště v Kaunasu! Mám za sebou polovinu cesty!

Den třetí

Neděle 16. června. Kaunas-Vilnius, Vilnius, Daugavpils. Na cestě vlakem z Kaunasu do Vilniusu pokračuji sám. K mému velkému překvapení přijíždí nový dvoupatrový červený vlak. Cesta je rychlá a příjemná. Realita nás však dožane při příjezdu do Vilniusu. Vlak mezi Litvou a Lotyšskem jede přes Petrohrad. Opravdová sovětská nostalgie: vlak je narvaný k prasknutí, při rozjezdu problikává, z éteru se line sovětské disko, sedadla ve vagónu jsou rovná jako prkno, lidé se ukládají ke spánku... V deset hodin večer přijíždíme do Daugavpilsu a já se ptám, zda může být cestování ještě depresivnější.

Den čtvrtý

Pondělí 17. června. Riga-Daugavpils, Riga-Valga, Valga-Tartu-Talin. Ulice Daugavpilsu jsou prázdné, v noci i ráno. V Lotyšsku jezdí ty samé staré dieselové lokomotivy jako v Estonsku. Snažím se hledět z okna, ale čtyři dny ve vlaku začínají být cítit. Časté zastávky. Jen do Rigy jich bylo devatenáct. Lotyšská vlaková nádraží jsou hezky opravená, to samé ale bohužel nelze říct o železnici. Vlak z Rigy do Valgy jede pomalu a staví na každém kroku.

V Estonsku při nástupu do vlaku Valga – Talin jsem již vyčerpaný k smrti. Třiatřicetiminutové čekání mezi posledními zastávkami se vleče nesmírně pomalu. Několik stanic před Talinem se mne zaměstanenec železničního provozovatele „Edelaraudtee" ptá, jak jsem mohl vydržet celou cestu téměř bez hnutí. „Ále, to nic není. Vyrazil jsem před čtyřmi dny z Berlína,“ povzdechl jsem si. „Musíte mít z toho puchýře na zadku,“ odvětí soucitně. To ano! Vzdávám se! Už to nemůžu vydržet. Cestu do Talinu nevydržím. Vystupuji v nejbližší stanici.