„Afrika začíná v Pyrenejích.“ Za autora tohoto aforismu je často považován Alexandr Dumas, v roce 1959 jej ale použil i Albert Camus. Španěly tento obrat přitom děsí. Pokud existuje kontinent, se kterým si rozhodně nepřejí být spojováni, je to Afrika.

To, že Španělsko už není světovým impériem, bylo jasné už v roce 1898, kdy získala nezávislost jeho tehdejší kolonie Kuba. Španělé se však ještě dlouho nedokázali rozloučit s myšlenkou být alespoň kulturním centrem Latinské Ameriky. Ještě za Franka se politická elita domnívala, že Španělsko se dál může chovat jako velmoc, po jeho smrti v roce 1975 se ale iluze španělského světového impéria rozplynula.

„Vagón na konci Evropy“

V roce 1976 se odpůrci Franka definitivně rozhodli pro Evropu. Distancovali se tak od imperiálních aspirací Španělska a pochopili, že vstup do Evropského společenství je nutností. Jak sami říkali, lepší je být „ vagónem na konci Evropy než lokomotivou Latinské Ameriky“.

Členství v Evropě znamenalo demokratizaci a modernizaci španělského hospodářství. Španělskou socialistickou dělnickou stranu (PSOE) oživil německý kapitál a ani Komunistická strana Španělska (PCE), která byla v roce 1976 zdaleka největší dělnickou stranou, se nestavěla proti eurokomunismu. Stoupenci Franka založili nyní vládnoucí Lidovou stranu (PP), která se s nadšením přimkla k myšlenkám liberální demokracie. Evropské fondy umožnily vybudovat a modernizovat železnice. Katalánsko a Baskicko získaly příležitost k hospodářskému a kulturnímu rozvoji. Olympijská vesnice v Barceloně (1992) a Guggenheimovo muzeum v Bilbau (1997) se staly hrdými symboly úžasného hospodářského a sociálního rozvoje obou autonomních oblastí.

Každý, kdo znal Frankovo Španělsko, musí být politickým a hospodářským vývojem, který země v posledních třiceti letech prodělala, naprosto oslněn. Podařilo se mu to s pomocí EU, ale z velké části i vlastními silami. Hrubý národní produkt se během prvního desetiletí po vstupu do EU zdvojnásobil a znovu se zdvojnásobil i v desetiletí následujícím.

Alternativa pro Nizozemsko

Také nizozemská ekonomika během stejného období zažila expanzi – sice pomalejší než Španělsko, ale i tak nezanedbatelnou. I pro Nizozemsko byla Evropa geopolitickou alternativou koloniálních snů. Okamžitě po skončení druhé světové války musela země přihlížet boji za nezávislost, který vedli indonéští nacionalisté. Světové impérium, které Nizozemsko dříve ovládalo, se smrsklo na minimum. Pro zemi, která se do té doby považovala za „malou velmoc“, viděli prozíraví politici jedinou alternativu v evropské spolupráci.

Přirozeně to platilo i pro Itálii, která se po neúspěšném pokusu o dobytí Etiopie musela vzdát svých imperiálních cílů a rovněž se stala „vagónem na konci Evropy“. Před třiceti lety vládly italskému politickému systému dvě naprosto zkorumpované strany: křesťanští demokraté pod taktovkou Giulia Andreottiho a socialisté v čele s Bettinem Craxim. O deset let později, v roce 1994, obě strany ztratily většinu voličů. Z komunistické PCI se v roce 1991 stala Demokratické strana PDS.

Fašistické Italské sociální hnutí (MSI) se změnilo v demokratickou Národní alianci (1995). Poté se objevila Liga severu a Berlusconiho Vzhůru Itálie. Je zázrak, že parlamentní systém, který spojenci Itálii v podstatě vnutili, se ukázal jako stabilní. Za tuto stabilitu, stejně jako za ekonomický růst vděčíme z velké části evropské spolupráci.

Berlusconi méně zkorumpovaný než Andreotti

Berlusconi byl sice zkorumpovaný a měl dobré vztahy s mafií, s Andreottim a Craxim se ale měřit nemohl. Zákon, o který se opírá jeho nedávné odsouzení, byl kdysi socialisty a křesťanskými demokraty přijat jako prostředek boje proti korupci. Musíme si proto přiznat fakta: pro Španělsko, Nizozemsko, ale i Itálii bylo členství v Unii velkým úspěchem jak z geopolitického, tak z ekonomického hlediska.

Rozšiřování EU do střední Evropy proběhlo ve zcela jiné situaci. Bylo přímým důsledkem rozpadu Sovětského svazu. Pro země, které dlouho trpěly pod komunistickým jhem, představovala Evropská unie vysvobození a v určitém smyslu i návrat do rodného lůna.

Na dílčí otázky, jako je například zavedení eura, lze samozřejmě pohlížet různě, avšak pokládat evropský projekt za neúspěch je z historického hlediska absurdní. Jeho odpůrci v podstatě podporují myšlenky anarchonacionalismu – Kleinstaaterei [rozdrobenost Svaté říše římské na malé státečky] jak tomu Němci kdysi říkali.