První část

Někdy se svět byznysu podobá špionážnímu filmu. Dlouhometrážním snímkům, v nichž hrdina potají fotografuje tajné plány a pravidelně od nich zvedá hlavu ze strachu, že ho při tom sleduje nějaký zlý agent KGB. Taková scéna možná vytanula na mysli jednomu z vedoucích zaměstnanců chemické společnosti Degussa, když se jednoho dubnového dne roku 2002 v kancelářské budově v Curychu s fotoaparátem v ruce zoufale pokoušel shromáždit důkazy, které by jeho firmu zachránily před hněvem Evropské unie.

Na stole před ním leží dokument shrnující třicet let existence tajného kartelu, který založilo několik chemických firem – jeho zaměstnavatel Degussa a její pobočka Peroxid Chemie, ale i AkzoNobel, Atofina a další – s cílem kontrolovat specifický trh: organické peroxidy. Firmy se spolu scházely od roku 1971 na tajných schůzkách, rozdělovaly si zákazníky a domlouvaly ceny.

Žalobník nemusí platit pokutu

Konspirace trvala skoro třicet let. Než přišla zrada. V dubnu roku 2000 se vedení společnosti AkzoNobel rozhodlo udat Evropské komisi nekalé praktiky, na nichž se samo podílelo. Náhlá výčitka? Ne tak úplně. Firma chtěla pouze využít tzv. systému omilostnění. První, kdo udá kartel, jehož byl členem, je zproštěn tučné pokuty. Zájem na spolupráci ale mají i ostatní účastníci: tomu, kdo se přizná jako druhý, odpustí Komise 30 až 50 procent pokuty, třetímu 20 až 30 procent atd. Ochrana kajícníků protimafiánského boje adaptovaná na svět byznysu.

Poté, co se Akzo přizná, nastává panika. Záhy udělá to samé Atofina. O pár měsíců později se ke spolupráci přihlásí i Degussa. Evropští úřadníci ale manažery firmy trochu zchladí: „Je skvělé, že jste za námi přišli, ale k tomu, abychom vám mohli snížit pokutu, potřebujeme důkazy, které stále nemáme.“ Jak to udělat? Veškerá dokumentace dokazující existenci kartelu je ukrytá v Curychu v trezoru koordinátora kartelu, švýcarské společnosti Treuhand.

Nabízí se jen jedno řešení: jeden z řídících pracovníků Degussy odletí do Curychu, kde se pod záminkou, že od firmy Treuhand cosi potřebuje, dostane ke kompromitujícímu materiálu, který tajně nafotí. Pár dní nato má Komise negativy na stole. A jmenovitě ten, na němž je zachycena zakladatelská smlouva, růžový papír z roku 1971 upravující rámec kartelu. Mistrovský tah, který Bruselu umožní uzavřít šetření. V roce 2003 padnou finanční tresty. Degussa má nárok odepsat si z 34milionové pokuty 25 procent.

Udat nebo být udán

Neuvěřitelných historek tohoto typu mohou úředníci všemocného „DG Comp“, generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž, vyprávět desítky. Už deset let je o odhalování tajných kartelů velký zájem, zhruba 80 procent z nich je potrestáno na evropské úrovni právě díky „donašečům“. „Tenhle program je přesně to, co dokáže systém vykolejit. Všechny firmy zapojené do kartelu si dříve nebo později položí otázku, zda není výhodnější ho raději udat než se nechat udat,“ vysvětluje současný šéf kabinetu Michela Barniera a eurokomisař pro vnitřní trh Olivier Guersent. Problematiku dokonale zná, protože proceduru zavedl a poté od základů změnil vyšetřovací metody Komise. Postup kopírující metody, které o pár let dříve začaly používat Spojené státy, přitom zpočátku v bruselských kuloárech zdaleka ne všichni schvalovali. Někteří úředníci neskrývali znechucení nad přístupem „mani pulite“ [odkaz na protikorupční akci „čisté ruce“ v Itálii na počátku 90. let], který kartely řadí na stejnou úroveň jako násilné zločiny...

V letech 1995 až 1999 potrestala Komise kartely „pouhými“ 292 miliony eur pokuty. Pak se vše změnilo. V letech 2000-2004 to bylo už 3,4 miliardy, a v letech 2005-2009 dokonce 9,4 miliardy eur! V období 2010-2012 už Komise udělila pokuty ve výši 5,4 miliardy eur. Bez oznamovatelů by Brusel a úřady pro hospodářskou soutěž neměly na ty, kdo nerespektují zákon, žádnou páku.

Druhou část naleznete zde