Pravděpodobně žádná kniha nebyla tolik zavrhovaná proto, že se zkrátka nedá číst. „Fenomenologie ducha“ od George Wilhelma Friedricha Hegela (1770-1831) přesto nyní v nizozemštině vyšla v kompletním překladu. Ačkoliv je to náročná četba, tato filozofická klasika (vydaná roku 1807) nám může pomoct pochopit stávající krizi eura. Kniha naznačuje, že politici jsou odsouzeni k neúspěchu, pokud si nadále budou myslet, že současná krize je pouze ekonomickým problémem.

Reakce předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze na britský návrh uspořádat referendum o setrvání země v EU je toho výmluvnou ukázkou. Podle Schulze je to špatný nápad. „Cameronova Evropa à la carte není možná. Musíme se soustředit na zaměstnanost a růst, ne na nekonečné diskuze o evropských smlouvách.“

EU je nositelem prosperity. To je pohled, který obecně sdílejí politici, a především socialističtí lídři v Nizozemí, jako například ministerský předseda Mark Rutte nebo šéf obchodní organizace VNO-NCW Bernard Wientjes. „Dvě třetiny nizozemského exportu směřují do Evropy,“ uvedl nedávno v rozhovoru pro zpravodajské stanici BNR Nieuwsradio. „Na Evropě závisí půldruhého milionu pracovních míst. Díky Evropě vyděláváme 180 miliard eur ročně. Evropa a euro jsou páteří nizozemské ekonomiky.“

Důraz na euro je chybným úsudkem

Četba Hegela nás přivádí k jasnému závěru, že důraz na euro je založen na špatném úsudku. Čím větší bohatství, tím větší podpora EU? Takhle ale věci nefungují, dokázal německý filozof už před dvěma sty lety.

Pro pochopení stávající krize si stačí přečíst dlouhou pasáž o boji za uznání, který lidé neustále svádějí. Být viděn a slyšen je skoro důležitější než dýchat

Pro pochopení stávající krize si stačí přečíst dlouhou pasáž o boji za uznání, který lidé neustále svádějí. Být viděn a slyšen je skoro důležitější než dýchat. Touha po uznání vede automaticky ke konfliktům. Vztah mezi dvěma lidmi, „dialektika pán a rab“, patří k Hegelovi jako „nadčlověk“ k Friedrichu Nietzschemu a banalita zla k Hanně Arendtové. Otrok nikdy nemůže poskytnout pánovi uznání, po kterém tak dychtí. Pravé uznání se nedá vynutit.

V dlouhodobém horizontu je hierarchizovaný vztah mezi pánem a otrokem neudržitelný. Podle Hegela pán a otrok vydláždili cestu ke společnosti, v níž mají všichni občané stejná práva: demokracii. O skoro dvě stě let později americký filozof Francis Fukuyama tento názor rozvinul. Když vyhlásil, že jsme dospěli ke konci dějin, poukázal na demokracii jako na „jediný“ způsob vlády, který nejlépe naplňuje potřebu po uznání. Volby ale nejsou jediným způsobem, jakým je možné regulovat předání moci. Skutečnost, že občané mají možnost se vyjádřit, je stejně důležitá.

Snížení politické participace

Nicméně krize eura nám ukazuje, že lidi, kteří smýšlejí demokraticky až do morku kostí, je těžké najít. Martin Schulz, předseda instituce, která by měla symbolizovat demokracii, snižuje britské referendum na pouhou správní záležitost, která jen zabírá víc času než cokoliv jiného. To devalvuje politickou participaci na luxus – to, co je v dobrých časech v pořádku, je v době krize na obtíž.

I tak Schulz svým způsobem argumentuje ve prospěch společnosti, která je založená na rovnosti. Věří, že země v severní (bohaté) Evropě musí pomáhat zemím jižní (chudé) Evropy prostřednictvím řady solidárních opatření.

Výsledkem je větší rovnost, i když ne ten typ, o kterém mluví Hegel, ale rovnost, kterou Karel Marx argumentoval v polovině 19. století.

Peníze nejsou řešením

Stále více čteme Hegelovy knihy očima Karla Marxe, pro kterého problémy v prvé řadě značí ekonomickou chybu. Řada politiků přemýšlí stejným způsobem. Když si voliči stěžují, asi to má co do činění s prosperitou. To pak vede k názoru, že euro je nejdůležitějším nástrojem, který mají k dispozici. Jsou nespokojení s dávkami tady a finančními stimuly tam. Tiše předpokládají, že chování voličů je primárně ovlivněno obsahem jejich peněženek.

Ti, kdo redukují občana na pouhého „homo oeconomicus“, jsou zaslepení. To, že občany může motivovat i něco jiného než jen ekonomické faktory, je pro ně těžko pochopitelné.

Ti, kdo redukují občana na pouhého „homo oeconomicus“, jsou zaslepení. To, že občany může motivovat i něco jiného než jen ekonomické faktory, je pro ně těžko pochopitelné. Průzkum z letošního jara Maurice de Honda ukázal, že 64 procent nizozemských občanů chce referendum o EU. Je málo pravděpodobné, že tato nedůvěra se rozplyne se Schulzovým scénářem větší zaměstnanosti a většího hospodářského růstu. V souladu s Heglem si lze docela dobře představit, že občané jsou připraveni vzdát se určité prosperity, pokud to znamená, že zůstanou pány svého osudu.

Pochybná oddanost demokracii

[Nizozemský] De Hondův průzkum (provedený na vzorku 2 000 respondentů) ukázal, že lidé se nejvíce obávají úpadku demokracie v EU. K tomu přidejme politiky, kteří kteří zavdávají příčinu k pochybnostem o své oddanosti demokracii. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, bývalý šéf euroskupiny, nedávno prohlásil v německém týdeníku Der Spiegel, že „v případě nutnosti musí politici přijímat správná opatření, i když si voliči mohou myslet, že jdou špatnou cestou“.

Demokracie je očividně přijatelná do té míry, dokud přináší správné volební výsledky. Pro politiky by Fenomenologie ducha mohla být budíčkem. Krize eura je v plném proudu, kniha nemohla vyjít v lepší dobu.