Kolem roku 1900 byla lipská čtvrť Plagwitz jedním z největších průmyslových center v Evropě. Vzkvétal zde textilní průmysl. Dnes tu z továren leží jen jejich skelety. Cihlové budovy s prázdnýma očima na pozemcích zarostlých křovím. Je to krajina průmyslových ruin obklopená domy, kde dříve bydleli dělníci. Takto smutný je pohled na opuštěné město.

Ale přesto je v této čtvrti na západ od městského centra život. Řada továrních staveb našlo nové využití. Fungují zde menší podnikatelské aktivity, kluby pro mladé, fitness centra. Bývalá přádelna na bavlnuje toho skvělým příkladem: v polovině června zde spolková kancléřka Angela Merkelová inaugurovala výstavu zasvěcenou umělcům, kteří zde pracovali a kterým se i často dostalo světového renomé.

Někteří umělci se domnívají, že čtvrt se stala příliš elitářskou,“ prohlašuje Tobias Habermann. „Své štěstí šli hledat na jiná místa v Lipsku.“ Za svůj módní image vděčí městské čtvrti právě umělcům. „Například v okolí Lindenauského náměstí otevřelo v nedávné době jedenáct galerií. Ale na náměstí potkáme většinou nezaměstnané a mladé šestnáctileté matky s kočárky.

Habermann (32 let) je správcem čtvrti Plagwitz. Musí dbát na to, aby byly peníze z Evropské unie a německých fondů na obnovu správně vynaloženy. Jedním z jeho cílů je odstranit neobydlenost a sešlost bývalých obytných bloků. Po pádu Berlínské zdi totiž průmysl v Lipsku zkolaboval a lidé masivně odcházeli hledat práci do Západního Německa. Důsledek je smutný: bezpočet budov je zpola zdemolovaných a zatarasených laťkami.

Provrtané město,“ tak jej Habermann nazývá. Jedná se o obytné bloky postavené na konci 19. století během průmyslové prosperity. Jsou to často překrásné budovy, ale také často ve zbědovaném stavu. „Vlastníci s investicemi nepospíchají. Čekají, že se nájmy zvednou. My jim pomáháme najít dočasné nájemníky. Mladé podnikatele, studenty, umělce.

Východní okraj čtvrti Plagwitz ukazuje, že už opravdovou proměnou prošla. Například městská část Schleussig: mladé středostavovské rodiny zde bydlí ve starých opravených domech, továrnách přestavěných na lofty a nově postavených moderních bytech. V současné době je čtvrť už plná a tak mladí profesionálové míří do Plagwitzu.

Tento pohyb obyvatel vyvolává u Habermanna smíšené pocity. Pro něj je důležité, aby se lidé, kteří v Plagwitz v současné době žijí a pracují, tam také cítili doma, a to i chudí. „Zhruba 45% obyvatel okolo Lindenauského náměstí žije ze sociálních dávek. Každé město má své lidové vrstvy. Ti lidé také musí někde bydlet! Nemůžeme je odsunout do holobytů.

Pro Habermanna je nejdůležitější, aby se zlepšila kvalita bydlení a celkového prostředí. „To znamená opravit dvory ve vnitroblocích, rozšířit zeleň, opravit školy a veřejné budovy, posílit společenský život.“ K tomu dodává, že „ je třeba podat pomocnou ruku 10% cizinců: Íráncům, Arabům, Vietnamcům. Krajní pravice totiž ve čtvrti získala dost hlasů.”

Opatření místních úřadů i občanských iniciativ zřejmě přináší své plody. Na osmi kilometrech čtverečných, za které je Habermann zodpovědný se od roku 2000 počet obyvatel zvýšil z původních 31.500 na 38.000. Tento nárůst je způsoben jak přílivem obyvatel s nízkými příjmy ze sociálních bytů v západní části města, tak i přílivem středních i vyšších tříd z yuppies čtvrtí na západě Lipska a konečně i mladých umělců z celého Německa.

Habermann doufá, že se všichni začátkem července setkají na velkém kulturním festivalu na Karl-Heinestrasse, luxusní ulici vedoucí centrem města. The West is the Best, tak zní motto festivalu. Tobias Habermann ví, o čem mluví. Sám bydlí se svou ženou a dvěma dětmi v idylickém ztraceném rohu této ulice přímo u břehu řeky. Skvělý příklad kvalitního bydlení.