„Jaké referendum? Já o žádném nevěděla,“ diví se [rusky hovořící] obyvatelka Narvy Julia (42) při oslavách dvacátého výročí referenda o nezávislosti nejvýchodnějšího estonského regionu Východní Vironsko (Ida-Virumaa). ‚Ano‘ v něm přitom zvítězilo [54 % voličů hlasovalo pro nezávislost, volební účast dosáhla 52 %] a znepokojilo křehké síly bránící mladou Estonskou republiku.

Referendu se konalo 16. a 17. července 1993 ve městech Narva, Kohtla-Järve a Sillamäe. Soud ho ale označil za protiústavní a hnutí za nezávislost ztratilo na síle. Žádné estonské Podněstří tehdy nevzniklo [odkaz k rusky hovořícímu regionu, který se odtrhl od Moldavska, ale žádná země jeho samostatnost neuznává].

Můj nejsilnější zážitek: spatřil jsem na vlastní oči tři opravdové kozáky

Situace v té době nebyla bez problémů. V Nervě spolu modro-černo-bílá estonská vlajka a socha Lenina žily vedle sebe. „Můj nejsilnější zážitek: spatřil jsem na vlastní oči tři opravdové kozáky vycházet z kanceláře předsedy zastupitelského sboru obce Vladimíra Tšuikina,“ vzpomíná si Rein Annik (78), v té době správce místní elektrické sítě. Statní zarostlí muži s mečem u opasku ho vyděsili. Ten den se ho Tšuikin zeptal, zda by bylo možné zřídit tábor a zavést elektřinu na hraniční přechod mezi budoucím autonomním regionem a Estonskou republikou.

Na ruskou populaci se neberou ohledy

Zastáncům nezávislosti regionu posloužila jako model rusofonní proimperiální republika, která vznikla v roce 1992 v moldavském Podněstří. „Tšuikin odtamtud pocházel, chtěl odtamtud dovážet melouny, které tu byly v té době vzácné. Bylo mi jasné, že jde o víc než jen o melouny,“ vypráví Rein Annik.

Bývalý starosta Narvy a současný poslanec Mihhail Stalnuhhin se domnívá, že k referendu vedla na jednu stranu snaha určité postkomunistické elity chopit se prostřednictvím autonomního regionu moci a na straně druhé hluboké rozčarování po nástupu vlády Marta Laara, který nastolil velmi striktní občanskou politiku, v jejímž důsledku se většina v Estonsku žijících Rusů ocitla bez občanství.

„Od začátku jsme pociťovali nespravedlnost,“ říká Stalnuhhin, původem Rus. První zákony přijaté v Estonsku podle něj na rusky mluvící populaci vůbec nebraly ohled. „V roce 1991 byli v Narvě na 15 škol a 13 000 žáků pouze dva pedagogicky vzdělaní učitelé estonštiny. Zbytek učitelského sboru tvoři Estonci bez speciálního vzdělání. Lze tak vinit obyčejné lidi [rusky mluvící obyvatelstvo], že neovládají estonštinu?“

Jak to, že je dnes v Narvě klid? „Estonská legislativa nám dnes dává možnost hájit naše zájmy. Dříve to tak nebylo,“ vysvětluje poslanec.

Stát ve státě

K uklidnění situace v regionu přispěla podle Reina Annika první konkrétní opatření estonské vlády. Pár měsíců po referendu o nezávislosti byla Leninova socha převezena z hlavního náměstí na dvůr místního muzea. Záplava květin, která obklopovala pomník každoročně v dubnu u příležitosti výročí narození otce revoluce, rok od roku řídla.

Žádný styk s Estonskou republikou tu neexistuje.

Přesun Leninovy sochy do muzea nicméně neznamenal vítězství estonské vlajky. V prvních letech po vyhlášení nezávislosti země zasedalo v radě obce deset Estonců. Dnes už je tam jen jeden. Reina Annika to frustruje. Estonský stát je podle něj v regionu daleko méně přítomen než v devadesátých letech. „Obyvatelé Narvy o státě a situaci v zemi nic nevědí,“ tvrdí. „Televize je ruská a lidé komunikují s rodinou, která zůstala na opačné straně hranic, v Rusku. Žádný styk s Estonskou republikou tu neexistuje. Angličtina ano, ale estonsky tu trochu mluví tak leda pár dětí.“

Jak tvrdí ředitelka školy Katri Raiková, při pohledu na mobilitu Estonců působí Narva [96 % ruské populace] dojmem státu ve státě. Nikdo odsud neodchází, nikdo sem nepřichází.

Podle Annika je jedinou atraktivitou Narvy ruský konzulát, před nímž se tvoří fronta lidí. Stát by se měl chovat jinak, rozhořčuje se muž: „Žádný premiér neudělal nic proto, aby byl region estonštější. Všichni nechali věci jen tak plynout.“