Každý sociální jev – a revoluce takovým jevem jsou – je výsledkem nahromadění příčin, jejichž míra určuje způsob, jakým se tento jev projeví. Nevěřím, že zde platí konspirační teorie.

Průběh většiny událostí může pozměnit jeden člověk nebo skupina, ale na zrodu historické události se musejí podílet miliony lidí, kteří dávají podnět k milionům jevů a událostí, jež se v určitý okamžik sbíhají v to, co nazýváme „historickou událostí“.

Takzvané arabské jaro – protesty v Turecku jsou součástí stejného procesu – nelze správně vysvětlit jinak než právě v tomto kontextu. Nikdo zvenčí tyto událostí neřídí. Není to válka jednoho člověka proti demonstrantům. Jednoduše dochází ke změně profilu, mentality a psychologie jednotlivců žijících v těchto zemích.

Lidstvo dosáhne vrcholu sociálního rozvoje teprve tehdy, až budou naplněny jeho demokratické aspirace

Evoluce lidské společnosti je hlavním tématem Francise Fukuyamy. Jeho [literární politicko-filozofické dílo] Konec dějin a poslední člověk odkazuje k hegelovské logice a popisuje konkrétní model rozvoje společnosti. Lidstvo dosáhne vrcholu sociálního rozvoje teprve tehdy, až budou naplněny jeho demokratické aspirace, píše. V tomto bodě lidstvo dosáhne „konce dějin“. To znamená, že liberální demokracie, na rozdíl od jiných forem politického uspořádání a řízení, dosáhne stádia, kdy se přestane vyvíjet kvůli vnitřním rozporům, které ohrožují její fungování.

Nová generace

Z tohoto pohledu můžeme říci, že v Turecku se rodí nová generace mladých lidí, jejichž způsob myšlení a bytí se velmi liší od toho, který byl vlastní jejich rodičům a prarodičům. V tom se tato generace podobá rumunské společnosti na konci roku 1989. Zatímco mladí lidé vycházeli do ulic, aby skoncovali s komunismem, jejich rodiče vystupovali v televizi, aby si udrželi místo v továrně a přísahali věrnost bývalému prezidentovi Nicolaeu Ceauşescovi a komunismu a brojili proti všem proletářům, kteří se zúčastňovali pouličních demonstrací.

Mladí Turci vyrostli v éře internetu, mluví anglicky a chtějí mít možnost konzumovat alkohol, kdy se jim zlíbí, v kteroukoliv denní nebo noční hodinu. Chtějí mít svobodu políbit svého partnera na ulici. Přestože se samozřejmě nezříkají své víry a náboženské příslušnosti, je zřejmé, že tato omezení chápou jako zásah do soukromí a omezování osobní svobody.

Je jasné, že nežádají chleba, ale svobodu.

To také odpovídá současnému geopolitickému a geoekonomickému statutu země. Turecko je dlouholetým členem NATO, jeho hospodářství i životní úroveň vykazují dlouhodobý růst. A protože je mostem mezi Východem a Západem, Spojené státy mu vždy věnovaly zvláštní pozornost. Ale mladí lidé protestují navzdory zvyšování životní úrovně. Je jasné, že nežádají chleba, ale svobodu. Není to chudoba, která je vyhnala do ulic, ale pocit, že žijí v zemi, kde je politický systém na hony vzdálen jejich ideálům. Obraz vysokoškolské učitelky v Istanbulu oblečené v západní stylu, kterou napadla policie, je ostatně symbolem těchto demonstrací.

Turecko má našlápnuto ke „konci dějin“

Po dlouhém období vojenských režimů je Erdoğanova vláda vládou občanskou. Ve způsobu správy této země tkví ale jistý paradox. Tato občanská politická vláda totiž ohrožuje stabilitu a rovnováhu, kterou zemi přinesly bývalé vojenské diktatury. Pokaždé, když se v zemi tohoto typu konají volby, zvítězí v nich fundamentalistická náboženská strana slibující návrat k tradicím. To se stalo v Egyptě a zřejmě k tomu dojde i v Sýrii a jinde. Vypovídá to mnohé o tom, jak daleko má ještě Turecko k našemu západnímu světu.

K překonání tohoto kolosálního rozporu by muslimský svět potřeboval náboženskou revoluci podobnou [protestantské] reformě Martina Luthera, která by upevnila rovnováhu mezi jeho náboženskou vírou a typicky lidským úsilím o civilizační rozvoj a stabilitu. Turecko nebude muset začínat od nuly. Má tradici. Stačí se ohlédnout trochu do historie a vzpomenout Kemala Atatürka na začátku dvacátého století.

Evropa a USA mohou zemi pomoci vyjednat sociální smír zajišťující stabilitu v zemi, která je z hlediska dodržování demokratických norem šedou zónou: není ani demokratická, ani antidemokratická. Turecko má obrovský potenciál k tomu, aby se ve střednědobém horizontu stalo významnou mocností, členem NATO a EU a skutečným nositelem civilizace na hranicích s nanejvýš problematickým Blízkým východem.

Hospodářská svoboda s sebou přináší i svobodu politickou. Známky „konce dějin“, o němž hovořili Hegel a Fukuyama, jsou blíž než v jiných muslimských státech. Slovem „blíž“ mám na mysli nikoliv jeden dva roky, ale možná několik generací. Co to ale znamená v poměru k dějinám a trpělivosti, kterou nám prokazuje čas? Nicméně je zásadní, aby si země do té doby zachovala stabilitu.