Muž v trenýrkách a pantoflích otvírá dveře. Jeho žena leží v pokoji na polohovací posteli, na očích stíny, ústa namalovaná rtěnkou. Pečovatelka Barbara Pitsillidesová jí nese pohodlnější polštář. „Nevolnost už zmizela?“ ptá se.

Žena si na ranní nevolnost nevzpomíná. Má výpadky paměti. A metastázy na mozku. „Bojujeme už deset let. A chceme bojovat dalších deset,“ říká její manžel a pokouší se o úsměv. Péči o ženu, s níž prožil čtyřicet let manželství, věnuje každou minutu dne. Představa, že někde udělá chybu, ho děsí.

Dárců rapidně ubývá

Kontakt na Sdružení onkologických pacientů a přátel, kam může kdykoliv zavolat s jakoukoliv pochybností, mu dodává jistotu. Právě sdružení mu poskytlo polohovací postel, invalidní vozík, přenosný dýchací přístroj.

Barbara neví, jak dlouho bude možné vozit nemocnici domů lidem, kteří se snaží vzdorovat rakovině. Počet dárců rapidně klesl od té doby, co kyperská vláda dojednala v březnu s trojkou (EU, ECB, MMF) desetimiliardovou půjčku výměnou za zeštíhlení bankovního sektoru. Kyperská lidová banka (Laiki), druhý největší finanční ústav v zemi, se rozdělila na „dobrou“ a „špatnou“ banku. „Špatná“ banka byla zlikvidována a „dobrá“ přešla pod největší kyperskou banku, Bank of Cyprus. Vklady nad 100 tisíc eur se škrtly, akcionáři a věřitelé zaznamenali ztráty.

„Je to velmi těžké. Už jsme si snížili platy o 20 %.

Barbara se vrací k ojetému služebnímu autu zaparkovanému před domem manželů. Ještě před dvaceti minutami mluvila v pronajatém sídle sdružení na okraji Nikósie s ředitelem asociace Nicolasem Philippouem. „Je to velmi těžké. Už jsme si snížili platy o 20 %. Nechceme omezovat služby pacientům,“ stěžuje si.

Vedle poskytování domácí paliativní péče vede denní stacionář, poskytuje psychosociální podporu, vede vzdělávací kurzy o zdraví, nabízí fyzioterapii a zajišťuje převoz pacientů do onkologického centra. „Normálně máme v bance peníze na dvou až tříměsíční provoz. Když přišly škrty, měli jsme v Laiki 170 tisíc eur. Pak nám prostě řekli: „Teď máte 100 tisíc, zbytek jsme smazali.“

Časy se mění

Úřady nedělaly rozdíl mezi termínovanými vklady a běžnými účty. Zemi proto chybí likvidita. Pak se „rozhodli, že neziskovým organizacím udělí výjimku. Z částky nad 100 tisíc eur nakonec škrtli jen 30 procent, a ne 100. Tuto část peněz nám vrátili v květnu, takže jsme měli na výplaty.“

Ve dvou největších bankách byla uložena také velká část fondu sociální péče zaměstnanců. Na Kypru se dávky v nezaměstnanosti vyplácejí jen půl roku, a mnozí zaměstnavatelé proto doporučují svým zaměstnancům, aby přispívali právě do tohoto společného fondu. Když zaměstnanec opouští firmu, dostane částku odpovídající celkové výši příspěvků. Je to určitá forma náhrady. „Stále ještě nevíme, co se s tímto fondem stane,“ znepokojuje se Nicolas Philippou.

Ke stejnému dramatu dochází v mnoha firmách, jak zjišťujeme při návštěvě Odboru zaměstnanců bankovního sektoru (ETYK) v nové části Nikósie. Ve fondu sociální péče měl Konstantinos Hadjimavros všechny své úspory. V Laiki pracoval třináct let. Teď má strach. Celou svou existenci stavěl na tom, že má práci zajištěnou až do konce života. Z banky chtěl odejít v šedesáti letch, v souladu s interními předpisy. Z fondu by dostal část peněz, která mu patří, takže by mohl splatit půjčky a ještě by mu zbylo dost na to, aby s penězi vyžil až do pětašedesáti, než odejde do důchodu. „Tak systém fungoval,“ tvrdí.

Život na Kypru se změnil. Lze to pocítit při procházkách městem za úmorného vedra.

Na Makariosově třídě je spousta rolet zatažených. Dva kilometry kanceláří, módních butiků a značkových obchodů, z nichž si Kypr udělal výkladní skříň svých ambicí, ztratily na vitalitě. Obchody zavírají a přenechávají místo barům a kavárnám, kam si Kypřané a cizinci chodí vychutnat frappé nebo mražený jogurt.

Poslední šťastné léto

„Nikdo neví, co se bude dít, ale panuje všeobecné přesvědčení, že to bude ještě horší.“

Odkudsi se vynoří zvláštní kavárna básníka Stavrose Lambrakise. „Spor s Tureckem [od okupace ostrova v roce 1974] odvrátil pozornost jinam,“ soudí mladý muž v ležérním oblečením zdůrazňujícím jeho nenucenost. „Bylo to alibi. Všichni si dělali, co chtěli. Dnes lidé chápou, že skutečným nepřítelem jsou banky. To je ta pozitivní stránka krize: že si to lidé konečně uvědomují. Špatné na tom je, že tím trpí.“ Celá země žije v zajetí strachu:„Nikdo neví, co se bude dít, ale panuje všeobecné přesvědčení, že to bude ještě horší.“. Není tu naděje, to je na tom to smutné.“

Mezi kavárenskými stolky se proplétá mladý nezávislý novinář. Pracuje pro stanici Al-Džazíra, deník Politis a zpravodajský portál cyprusnews.eu. I přes naléhavou potřebu informovat není doba jednoduchá ani pro novináře. Jonnis Sotirioa má čím dál méně zakázek a i nižší příjmy za odevzdané příspěvky. Aby si vydělal na živobytí, vstává drobný hubený mladík s nakrátko ostříhanými vlasy a brýlích s tlustou obroučkou v sobotu brzy ráno a chodí na trh prodávat ovoce a zeleninu.

Policista Themis Themistoklis má vztek na vládu. V roce 2012 měl odejít do důchodu, ale na úřadě mu doporučili, aby počkal do února letošního roku, než mu bude 56 let. Od prvního ledna ale začal platit nový důchodový zákon, který [poslanci] schválili 28. prosince 2012. „Měl jsem dostávat 1 620 eur důchodu a dostávám jen 1 469. To je měsíčně rozdíl 151 eur, ročně dvanáckrát tolik. Soudil jsem se se státem, chtěl jsem, aby mi Nejvyšší soud vysvětlil, proč přijali tenhle zatracenej zákon tři dny před koncem roku!“

Země je v rozkladu. „Kypřané prožívají poslední šťastné léto. Až do září tu budou peníze [z cestovního ruchu], předpokládá Themis Themistoklis. Ale v září Evropané poznají kyperský hněv. Zprávy na Euronews budou vypadat jinak.“