PRO: Správné, byť zpozdilé rozhodnutí

Země eurozóny se společně s ostatními členy EU a MMF dohodly na společném postoji, aby tak odvrátily riziko platební neschopnosti, které by mohlo ohrozit budoucnost jednotné měny. Na krizi irského soukromého dluhu, která by s sebou mohla strhnout irské veřejné finance, budou reagovat uvolněním peněz ze stabilizačního fondu, který byl vytvořen letos na jaře v souvislosti s řeckou dluhovou krizí.

Náležitosti a znění tohoto nového plánu již nyní ukazují, že stejně jako v případě Řecka se i zde nalezlo řešení pro zemi, která se ocitla na okraji propasti. Pro všechny, kterým leží osud eura na srdci a kteří by si přáli, aby mezi sebou členské státy za účelem jeho posílení a růstu více spolupracovaly, z toho vyplývají dva důvody k optimismu a jeden důvod ke zneklidnění.

Prvním důvodem k optimismu je to, že navzdory slabým evropským institucím a různým politickým chybám dokážou vedoucí evropské státy a mezinárodní instituce najít společně s vládami zemí nejvíce postižených krizí na poslední chvíli rozumná východiska. Druhá pozitivní věc je ta, že i přes jistou vachrlatost a zmatečnost představují tato řešení přece jen pokrok, co se týká posilování dvou elementů nutných k nastolení stabilnějšího a strukturálního řešení vnitřních krizí měnové unie, kterými jsou větší fiskální koordinace a integrovanější finanční dohled.

Tyto dva důvody k optimismu nicméně nemohou zakrýt systematicky se opakující prvek, a to, že se evropská řešení vynořují pozdě a po strastiplných peripetiích, které po sobě zanechávají stopu. Kromě toho, že se každým novým opatřením navyšují finanční a sociální náklady, poukazuje tento prvek na to, že mnozí národní představitelé nedokázali svým voličům sdělit něco, co by přitom mělo být samozřejmostí: bez integrované hospodářské a institucionální zóny budou všechny země kontinentální Evropy (včetně Francie a Německa) za deset let odsouzeny k tomu, aby hrály vedle velkých asijských a amerických mocností pouze druhořadou roli.

Vzhledem k tomu, že je toho strategicky tolik v sázce, by bylo záhodno, aby se kancléřka Merkelová a její oponenti přestali v čistě interní politické optice dovolávat „trestů“ pro nejméně disciplinované členské státy a nerozvážné investory a raději se snažili přesvědčit německou střední třídu, že její budoucí blahobyt je úzce spojen s osudem Evropy, a že se proto její hospodářská síla musí projevit politicko-institucionální silou ve službách společně budovaného evropského projektu.

Marcello Messori,Corriere della Sera, Milán

PROTI: Další terno pro banky

Josef Ackermann se stal náhle státníkem. V posledních dnech se generální ředitel Deutsche Bank vydal na bruselské turné, během něhož navštívil předsedu Evropské komise, předsedu Evropské rady a eurokomisaře pro vnitřní trh [Michela Barniera]. „Evropa musí být chráněna jako celek a nesmí padnout za oběť krátkodobým hospodářským strategiím,“ prohlásil Ackermann.

Jakmile ředitel Deutsche Bank, a navíc Švýcar vyznává Evropě takovou lásku, je třeba se mít na pozoru. Ackermannův vzkaz je jasný: evropské země musejí Irsku poskytnout finanční pomoc. Jedná se o zhruba 50-100 miliard eur od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.

To, co už Ackermann neříká, co se ale jasně projeví, podíváme-li se na celou věc ještě jednou zblízka, je to, že pomůže-li Evropa Irsku, pomůže tím zároveň německým bankám, které jsou po Velké Británii druhými největšími věřiteli Irska. Německé banky poskytly Irsku půjčky v hodnotě více než 100 miliard eur, z toho 40 miliard eur irským bankám. Je pravda, že bývaly doby, kdy bylo Irsko oblíbeným kasinem Evropy.

Finanční krize se vrátila tam, kde začala: na úroveň bank, které se chovají čím dál nestydatěji. V minulosti zavdal důvod k zachraňování bank z veřejných financí bankrot Lehman Brothers, nyní by měly peníze daňových poplatníků sloužit k zažehnávání potenciálních krizí. Banky by tak nenesly zodpovědnost za riziko, za které si přitom účtují tučné úroky: riziko krizové situace, kdy dlužník ztrácí možnost dostát svým závazkům. Právě to zvedá ekonomy ze židlí.

Podle ředitele mnichovského Ifo Institutu Hanse-Wernera Sinna „existuje mezi Evropskou unií a německými bankami spojenectví na podporu záchranného plánu pro Irsko“. Přitom je jasné, že Irsko pomoc nepotřebuje. HDP na obyvatele je tam o 20 % vyšší než v Německu a míra zadluženosti je i přes očekávaný nárůst stále zvladatelná. „Irsko nečelí bankrotu.“ Ve skutečnosti situaci zdramatizovaly banky, aby byly vyslyšeny jejich požadavky v oblasti politiky. „Je to pořád dokola to samé. S postupem času to začíná být únavné.“

Německé banky opět zavětřily dobrý obchod. Političtí představitelé přistoupili na hru a na téma banky ani nemuknou. Plány na jejich záchranu totiž nejsou od zachraňování Hypo Real Estate banky příliš populární. Je jednodušší prodat solidaritu s Irskem než solidaritu s Josefem Ackermannem. Bankéři tím, že evokují strašidlo řetězové reakce a dominového efektu, které by měly přijít po Irsku, využívají a zneužívají rétoriku solidárnosti.

Finanční odborník z hannoverské univerzity Stefan Homburg je přesvědčen o tom, že některé obavy jsou přehnané. „Nejedná se o přežití německých bank, ale o to, zabránit hodnotovým ztrátám,“ vysvětluje. Velcí bankéři jsou podle jeho názoru už dlouhou řadu let mocnější a mnohem inteligentnější než političtí představitelé.

Během krize nakoupil Homburg akcie Deutsche Bank, jejichž hodnota s každým záchranným plánem roste. „Tato nadhodnota vykompenzuje doplňkové daně, které budu muset platit kvůli záchraně bank.“

Lisa Nienhaus a Christian Siedenbiedel, Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung (úryvky), Frankfurt