Moc se uzavírá do sebe. Barikády kolem Národního shromáždění a policejní kordon kolem této budovy nás vrací do dob kolem pádu komunismu a období krize v Bulharsku. Komunismus byl maniakální, paranoidní a expanzivní, neboť nechtěl přijít o moc i za cenu krve a násilí. Snažil se ovládat a řídit masy, a proto organizoval demonstrace dělníků s cílem nastolit jednotu národa a strany.

Je to mocenská síla barikád, „barikád proti občanům“

Dnes je tatáž moc v rukou „potomků politbyra“, přestože vypadá trochu jinak. Je to především izolace, vláda strachu, trestuhodná netransparentnost. Je to mocenská síla barikád, „barikád proti občanům“, jak stálo na jednom plakátu.

Jako kdyby prezident Plevneliev [strana Občané za evropský rozvoj Bulharska, GERB] neměl z demonstrantů strach. Existuje anonymní síla, která dychtí po tom přijímat rozhodnutí bez sebemenší transparentnosti a pociťuje úlevu, když se jí podaří přežít ze dne na den. Právě tato moc velmi neprůhledně diktuje jmenování guvernérů a vysokých funkcionářů do funkcí.

Vláda vzešlá z pokoutných jednání mezi dvěma stranami se snaží vnutit oblehlému parlamentu krátkodobá a dlouhodobá opatření, a vyvolat tak dojem, že vede jistou politickou existenci. Demonstranti a politická nestabilita její úsilí maří.

Maska monarchy

Ze současného stavu politiky a z nespokojenosti občanů vyplývá, že bulharská politika není o nic vyspělejší než v době velkých myšlenek konce devatenáctého století. V nejlepším případě je srovnatelná s dobou před pádem Berlínské zdi.

Otevřeme-li oči, spatříme, že premiér Plamen Orešarski [blízký Socialistické straně, u moci od 29. května 2013] nosí masku monarchy, který chce oslovit národ jakožto suverénní vůdce a je přesvědčen o tom, že společnost by měla v tichosti přijímat veškerá jmenování a politické kroky. Socialistická strana ani její spojenci nechápou, že politická scéna se s příchodem globalizace a informační společnosti změnila. To se netýká jen Bulharska, ale celého světa včetně Turecka a Egypta. Dnes už nejsou ministři a poslanci žádnou autoritou. Jsou produktem masové spotřeby: společnost od nich očekává, že budou neustále poskytovat vysvětlení, nebo budou smeteni z politické scény.

Tato absurdita přichází ve chvíli, kdy se moc přesouvá do nového kontrolního prostoru: na internet a sociální sítě, kde se utváří nová forma demokratické transparentnosti.

Nikde na světě už lidem nestačí, že jdou jednou za čtyři roky volit, zatímco někdo jiný rozhoduje o jejich osudu a čase. Jedná se o novou formu občanství, která je schopna zatočit s opakovanými poklesky každé vlády.

Rození vůdci

Jde o vytvoření nového občanského prostoru prostřednictvím sociálních sítí, který by tradiční strany dokázal doopravdy změnit zevnitř.

Tato nová demokracie spletená ze sociálních sítí může prolomit status quo klientelistické sítě blízké Socialistické straně a jejím partnerům. Může prolomit politický feudalismus a všechny podobné praktiky, které s ním souvisejí, jako například možnost koupit si hlas. Je to nová forma suverenity, která se šíří spodem v podobě decentralizace a horem přes evropské instituce a finanční trhy.

Moc zbavená své podstaty se stává prázdnou skořápkou mezi jednotlivými centry moci. A to je důvod, proč se barikády snaží vyslat vzkaz nebo spíš vyčarovat nějaké smyslu zbavené kouzlo. Je to zvyk, který je žene hledat podporu v rozdělené společnosti: pošlou jedny občany proti druhým, Sofii proti venkovu nebo provládní demonstranty proti masovým demonstracím.

Vedoucí představitelé země stále nejsou schopni pochopit, že nová občanská společnost vzešlá ze sociálních sítí oslabuje tradiční vazby mezi politiky a teorií, že je jen otázkou času, než se různé regiony zorganizují a budou se řídit principem demokracie, která přesahuje teritoriální rozdělení. Vedoucí představitel Socialistické strany Sergej Stanišev a Hnutí za práva a svobody [strana turecké menšiny zastoupená ve vládě] Lutvi Mestan zoufale hledají přístup v duchu demokratické transformace. Současně se stále drží moci všemi možnými prostředky, které mají k dispozici, a jsou připraveni udělat jakýkoliv potřebný kompromis, a to i s opoziční stranou bývalého premiéra Bojka Borisova. Jsou to lidé, kteří jsou vnitřně přesvědčeni, že jsou rozenými vůdci.