Stranická komedie

Slýcháme a čteme o tom, že už je zase dobře. Ve skutečnosti je ale zase zle. Italský kreslíř Altan vytvořil možná dokonalý obrázek situace, když nakreslil dvě prasata v kravatě, jak se spolu baví. První říká: „Tahle krize potrvá roky.“ A druhé na to: „Konečně trocha stability.“

Když jsme pod vodou tolik let, už nezažíváme krizi, ale prostě jsme „v situaci“. A znovu je všechno špatně, protože politická krize tohoto podivného měsíce července současnou kritickou situaci ještě vyostřila. Je trochu zoufalé sledovat, jak se vnitřní i vnější analýzy politických stran soustředí v posledních týdnech jen na to, kdo vyhraje a kdo prohraje, jako kdyby nebyla řeč o ohrožení druhého záchranného plánu.

Komedie má větší ohlas než tragédie. V těchto slovech není moralismus, jen údiv. Svět koneckonců zajímá daleko víc jméno potomka [Kate] Middletonové než bankrot města, kde nefunguje polovina pouličního osvětlení, nejezdí dvě třetiny sanitek, 80 tisíc budov zeje prázdnotou a 40 tisíc jich je na spadnutí a kde seniorům hrozí, že přijdou o důchod. Řeč není o nějakém městě na konci světa, ale o Detroitu, který už zažil svou slávu a nachází se v USA, ve státě, který měl až dosud rozpočet a federální politiku.

Mýtům se daří

„Kompromis záchrany národa“ byl odsouzen k neúspěchu spíše kvůli negativnímu přístupu stran než stranických lídrů. Jejich militantní netečnost je až zarážející. Jakoby trpěly jakýmsi intelektuálním anachronismem, když hovoří o zemi, která jako by nebyla naše, ale spíš jejich, o dluhu, který jako by neexistoval, a o penězích, které jako bychom měli. Nekompetentnost pravice je absurdní. Odmítavý postoj levice arogantní, včetně vůči věřitelům, s nimiž je třeba spíš jednat než na ně útočit. Portugalci podle průzkumů nechtějí volby, chtějí vládu. Propast mezi stranami a občany roste. Pro demokracii je to špatná zpráva.

V posledních dnech se šíří řada nových mýtů:

„Trojka poskytne víc času, ostatní je nepodstatné.“ To je možná pravda, ale ne tolik, jak bychom si přáli. Zmírnění rozpočtového cíle pro příští rok na 4,5 % až 5 % nás před úspornými opatřeními nezachrání a přitíží to veřejnému dluhu dosahujícímu skandálních 127 % HDP. Schválí koalice, kterou politika škrtů rozložila, další úsporná opatření?

„Politická situace zůstává beze změny.“ To není pravda. Krize zahýbala vedením stran, generální tajemník PS José Seguro tratil nejvíc, prezident republiky Cavaco Silva má pravdu, když tvrdí, že mu dá čas zapravdu, a premiér Passos Coelho s ním zřejmě souhlasí. [Koaliční partner] Paulo Portas přišel o hrdost, ale získal moc.

Portugalský Zugzwang

„Druhý záchranný plán je nevyhnutelný, ať ho pojmenujeme tak či onak.“ To už tu bylo psáno snad tisíckrát: Portugalsko bude potřebovat pomoc po roce 2015, protože je málo pravděpodobné, že by nás trhy financovaly za únosný úrok. Státní dluh ve výši 127 % HDP nelze splácet v ekonomice, která neroste. [[Ale preventivní program není (není!) totéž, co druhý záchranný plán]], který je pro nás tou největší hrozbou.
„Trhy se už uklidnily.“ Uvidíme. Konečný dopad politické krize budeme moct změřit až ve chvíli, kdy Portugalsko začne znovu vydávat dluhopisy. Protože teprve tehdy budou na primárním trhu rozhodovat investoři, kteří mají „skutečné peníze“.

„Růst přichází.“ Bůh vás očekává! Tak to slibuje „nová“ vláda v čele s CDS. Duo Portas/Pires de Lima se bude muset naučit plavat v mělkých vodách, aby toho dosáhlo.

„Situace je bezvýchodná.“ Ani to není pravda. Řešení vždy vyplývalo ze směsice opatření v Portugalsku, stejně jako v Evropě. Chybí Evropa, která přesto kráčí kupředu.

Země je rozdělena mezi zastánce úsporných opatření a růstu, i mezi ekonomy. Ale politika úsporných opatření je jistá, i když dávkovatelná, zatímco růst nikoliv. Mezitím dojde k novým škrtům v rozpočtu, nesmíme si pokazit hodnocení trojky (sedmé viselo na vlásku), potřebujeme získat čas – a ne koukat na to, jak se strany stěhují na imaginární planetu, kde nežijí lidé, ale jen představy.

V šachové partii označuje pojem „nevýhoda tahu“ (často také německy Zugzwang) pozici, při které je pro hráče nevýhodné, že musí táhnout. Zugzwang je slovo německého původu. Strany jsou portugalské, raději táhnou. Raději o všechno přijdou. I když prohra je jen jejich vlastní záležitostí, v níž nefigurujeme. Z níž jsme dokonce vyloučeni.