Portugalci mají nové slovo: „grandolar“. Vzešlo z krize eurozóny a znamená „protestovat před některým z ministrů zpěvem revolučních písní“. Po třech letech politiky úsporných opatření ale už i portugalské děti „grandolují“ své rodiče, když se jim nechce do vany.

Italové, kteří dnes sledují rozdíl mezi výnosem německých a italských dluhopisů [tvz. spread] se stejným zájmem, jaký dřív věnovali výsledkům fotbalových zápasů, zase používají výrazy jako „spreaddite“, který římský deník La Repubblica suše definoval jako „rostoucí utrpení způsobené vysokým spreadem.“

V Řecku se rozhovory v kavárnách, kancelářích a metru takovými výrazy jenom hemží. Zvlášť oblíbená jsou slovní spojení a slogany politických lídrů, které lidé používají ironicky. Například výrok někdejšího premiéra Jorgose Papandrea, který v roce 2009 prohlašoval, že peníze jsou, ačkoli prokazatelně nebyly. „Nechte to, já to zaplatím,“ řekl nedávno muž, který v jedné z aténských tavern slavil narozeniny, známým, když sahali po peněženkách. „Peníze přece jsou. Zapomněli jste?“

Vleklá ekonomická krize přinesla Evropě rekordní počet nezaměstnaných a bouřlivé protesty, její dopady jsou ale i mnohem rafinovanější. V jedné zemi za druhou zároveň plodí vlastní jazyk a vnáší do běžné řeči dříve exotické finanční termíny. Vytvořila slang plný černého humoru, kterým se mnozí snaží proti trvajícím nesnázím bojovat.

Krizová hantýrka pronikla i do vládních a společenských špiček. Když se například španělský ministr pro rozpočet Cristóbal Montoro loni snažil rozptýlit obavy z toho, že země bude potřebovat mezinárodní záchranný plán, slíbil nervózním Španělům, že „los hombres de negro“ – tedy muži v černém, jak se dnes přezdívá představitelům Evropské unie – nepřijedou.

Od dluhové brzdy k depresionismu

Změn v jazyce je tolik, že Španělská královská akademie, která je oficiálním strážcem španělského jazyka, v červnu přidala k čerstvě revidované verzi slovníku 200 slov, která jsou nová nebo získala nový význam. Je mezi nimi i znepokojivá „prima de riesgo“ [riziková prémie], jejíž správné použití ilustruje věta z běžného jazyka: „Riziková prémie státních dluhopisů vzrostla o několik bodů.“

Tyto výrazy Španělé, z nichž mnozí je před začátkem finanční krize v roce 2008 vůbec neznali, dnes používají tak běžně, že je snadno uslyšíte nejen z televizní obrazovky, ale i během rozhovoru s taxikářem. Když jde o jazyk, čas se dělí na poukou, jak Řekové označují éru před krizí, a dnešek.

Několik termínů, jež mají původ v hospodářské krizi, figurovalo i na seznamu 5 000 slov, která byla letos v červnu přidána do nové verze německého výkladového slovníku Duden. Jsou mezi nimi schuldenbremse, doslova „dluhová brzda“, nebo eurobond, který odkazuje na návrh společných dluhopisů, s jejichž pomocí by Evropská unie mohla společně nést břemeno dluhu zemí eurozóny. Němci se obávají, že by pro ně tyto dluhopisy znamenaly příliš velkou zátěž. Třebaže slovo existuje, kancléřka Angela Merkelová se všemožně snaží vzniku samotných eurobondů zabránit.

Abychom nezapomněli, francouzský sociolog Denis Muzet nedávno vydal knihu „Slova krize“. Ta analyzuje výrazy, které do francouzštiny vnikly od zhoršení ekonomické situace. Na seznamu je perte du triple A, tedy ztráta nejvyššího ratingového hodnocení AAA (která nedávno francouzský státní dluh postihla), suppressions d’emploi, tj. „snižování počtu pracovních míst“, a choc de compétitivité, což znamená „šok [ke zvýšení] konkurenceschopnosti“. Všechny odkazují na kruté probuzení, které krize zemi přichystala.

„To, jak o krizi mluvíme, přispívá k panice a celonárodnímu pocitu depresionismu,“ prohlásil Muzet, a jedno nové slovo tím sám vytvořil.

Terminologie zoufalství

Atmosféra šetření je natolik všudypřítomná, že výraz samotný je v některých zemích používán téměř pro cokoliv. Portugalky v minisukni se tak ctitel může žertovně zeptat, zda si ji oblékla kvůli „úspornosti“, aby ušetřila na látce.

Evropská krize trvá tak dlouho, že definuje celou jednu generaci. Zástupům mladých, kteří nestudují ani nepracují, se ve Španělsku říká „ani-ani“. V Portugalsku zase mají výraz geração à rasca („vlečená generace”). „Ani-ani bohužel dobře znám, protože jednu takovou mám doma,“ říká nezaměstnaná Carmen Blancová (43). Myslí tím svou dvacetiletou dceru, která nedokončila střední školu a nyní s ní žije ve společné domácnosti.

„Vysvětlila jsem jí jasně, že bez maturitního vysvědčení jí hrozí, že bude mezi ani-ani patřit celý život,“ říká matka.

Terminologie zoufalství se nevztahuje pouze na mladé. V Řecku, kde snižování platů a sedmadvacetiprocentní nezaměstnanost donutily novou širokou třídu spokojit se s životním minimem, se používá slovní hříčka neoptohi neboli „noví chudí”, inspirovaná výrazem nouveau riche.

Široké spektrum výrazů existuje i pro protesty a protestující. Ve Śpanělsku si říkají indignados, tedy rozhořčení. Postarším manifestujícím se říká yayoflautas, „staré flétny“. Marea blanca, „bílý příliv“, zase odkazuje k demonstracím uniformovaných lékařů a zdravotních sester proti škrtům ve státním zdravotnictví.

Ale slovo, které zná v Evropě téměř každý, je trojka mezinárodních věřitelů, složená z Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise. Tu totiž krizí sužovaní občané od Lisabonu pod Atény viní ze svých problémů.