Na hlavu naší ministryně pro integraci se snášejí urážky, banány a další útoky v podobě nadávek a neslušných gest. Těmito reakcemi jsme už bohužel ve světě nechvalně prosluli, a to do té míry, že stanice CNN o nich před dvěma dny přinesla reportáž pod názvem: „Itálie, země banánů?“ Netřeba vysvětlovat, že nová série „uklouznutí“, jak útoky nazývají ti, kteří rádi zlehčují, poškozuje naši mezinárodní image, která už beztak dost ztratila na lesku. Nemusíme se na věc dívat pouze pragmaticky, ale hrozí i nebezpečí, že američtí turisté tmavé pleti – a nejen oni – by si mohli začít myslet, že Itálii je lépe se vyhnout.

Stali se z nás opravdu rasisté? Při pohledu na blogy a sociální sítě o tom zdánlivě není pochyb. Urážky a zuřivé výlevy proti přistěhovalcům se zdají být na denním pořádku. Vzpomeňme si ale, že anonymita jak známo v lidech probouzí to nejhorší v nich a že k agresivním výlevům dochází ve velké většině u osob frustrovaných, nespokojených a rozhořčených. Ti ostatní, kteří navzdory všemu tvoří většinu, většinou zůstávají zticha.

Pohostinná země

Ne, nejsme rasisté. Svědčí o tom to, jak se obecně chováme k nešťastníkům, kteří připlouvají k našim břehům. Stalo se z toho téměř pravidlo. Po přistání se k lodi na pomoc nebohým boat people seběhnou místní s pokrývkami, šaty a potravinami. Stává se dokonce, že jim sami poskytují nocleh.

Rasisté nejsme, a to ani v Benátsku

Rasisté nejsme, a to ani v Benátsku, které se stalo za dob „starostů-šerifů“ skutečnou baštou nesnášenlivosti. Dokladem je to, že právě v Benátsku se přistěhovalci podle svých slov cítí nejlépe integrováni, více než kdekoliv jinde v Itálii. A za rasisty se nemůžeme pokládat ani když pomyslíme na multietnické školy, které se postupně všude stávají pravidlem, nebo na neuvěřitelné množství práce, které každý den a v celé naší zemi odvádějí ředitelé škol, učitelé a často i rodiče žáků samotní.

Politici nejdou příkladem

Podráždění, zášť a zloba vůči cizincům jistě nejsou pocity či chováním, které by byly Italům zcela cizí. Ani náhodou. Vyplývají ale především z nedostatku kontroly, z celkové uvolněné atmosféry, z absence jistoty, že za ně bude následovat postih. Tam, kde je Severoafričan, který na přechodu porazí a zabije mladou dívku, načež prostě zmizí, odsouzen k domácímu vězení, kde soud osvobodí albánského lupiče, takže ho pak člověk o několik dní později může klidně potkat na ulici, kde může romský tábor proměnit nedaleký park ve skládku, nebo kde mohou rumunští, slovanští a albánští pasáci na ulici poklidně vystavovat svá děvčata, rasismus bezpochyby zapouští kořeny. Pak se cizinci stávají obětními beránky bez zaměstnání a bez kvalifikace, kteří, jak každý ví, snadno propadají kriminalitě.

Nebezpečí projevů nesnášenlivosti proto existuje.

Nebezpečí projevů nesnášenlivosti proto existuje. Přispívá k němu i laxní přístup bezpečnostích sborů trpících podstavem a často také nepřijatelné zákony. Přispívají k němu samozřejmě i urážky, zvlášť pokud vycházejí z úst veřejných činitelů. Ti je používají zcela metodicky, jednak aby si zajistili potlesk davu, jednak aby podnítili nevoli. Kombinace obojího zajišťuje těm, jejichž mediální hvězda možná začínala hasnout, články v denním tisku a proslulost.

Rasistické nadávky jsou jedem, který má nebezpečnou schopnost šířit se napříč společností. Napadá zejména ty sociálně a kulturně nejslabší. Ti si tak řeknou, že když někdo tam nahoře může mluvit o „orangutanovi“, proč by oni sami nepopustili uzdu své zlobě a nezačali nadávat: „Opice, gorilo, vrať se do džungle a dej si banán.“ A to se právě dnes stalo.