Jak to teď asi vypadá u nás doma... Julian Gough v Berlíně.

Jak jsem přežil boom

Irský spisovatel Julian Gough v době největšího hospodářského růstu úspěšně odolával realitní horečce, která jeho zemi zachvátila. K životu potřeboval jen vzduch a lásku.

Zveřejněno dne 24 listopadu 2010 v 11:32
A Swedish Tiger  | Jak to teď asi vypadá u nás doma... Julian Gough v Berlíně.

V dobách vysokého hospodářského růstu dalo v Irsku hodně práce nevydělávat spoustu peněz. Mě se to podařilo díky tomu, že jsem se stal spisovatelem nepopulární fikce. Mé milé se to podařilo také, protože zvolila dráhu umělkyně. Naši přátelé vydělávali peníze, my dělali umění. A to bylo v pořádku. Konec konců, je svatou povinností irského spisovatele být od irské reality naprosto odpoután.

Avšak po roce 2000 se z opravdového růstu stala realitní bublina, kvůli které lidi přestali chodit nohama po zemi. Netrvalo dlouho a realitní příloha deníku Irish Times měla víc stran než samotné noviny. Mí přátelé si začali kupovat ještě dražší domy. Dluh doslova explodoval a média to nazývaly prosperitou. Jasnou analýzu situace ze všech finančních novinářů přinesl jen David McWilliams. Ekonom Morgan Kelly napsal překvapivou studii, ve které rozpitval každou realitní bublinu v dějinách. Irsko do toho naprosto zapadalo. Země se zruinovala. Poslal jsem to všem svým přátelům. Stále jsem bydlel v Galwayi na západě země, ale oni se všichni přestěhovali do tepajícího srdce Keltského tygra, Dublinu.

Nechtěli o tom ani slyšet. Neměl jsem podle nich pravdu. Konec konců, oni stále bohatli a já stále chudnul. Celý národ se veselil a slova o bublině mohla jednoduše vyvolat agresivní reakci. Tehdejší premiér Bertie Ahern pronesl v televizi projev, ve kterém útočil na lidi jako Kelly a McWilliams s tím, že „sedí stranou, stěžují si a fňukají… Nechápu proč lidé, kteří se k tomu uchylují, nespáchají sebevraždu.“ Dav se smál a aplaudoval. Mezitím naši přátelé začali rodit děti a stěhovali se proto do větších domů. Ale první dům si ponechávali. To mě překvapovalo. Cožpak neexistují dvě zlatá pravidla investování? Diverzifikovat své portfolio a nepůjčovat si na spekulace? Avšak irské banky tehdy radily obyčejným dělníkům, aby zdvojnásobili své sázky dvěma obrovskými hypotékami.

V podpalubí Titaniku

Doposud se každá druhá konverzace v Irsku točila kolem nemovitostí. Lidé cestovali na víkendové dovolené za účelem nákupu bytu v Bulharsku. Ve výloze naší místní realitní kanceláře byly reklamy na byty v Portugalsku. Avšak moji přátelé se mnou o nemovitostech ani o bublině už nemluvili a když jsem s tím přišel, naštvali se. A ne, že bychom se vídávali tak často. Člověk se začínal cítit jako pasažér v mezipalubí Titaniku, který zahlédl kus ledovce dlouhý jak celá loď a vyběhl proto nahoru do tanečního sálu, aby zakřičel varování ... a všichni stále tančí. A ve vší slušnosti jej ze sálu vyprovodí. Protože pokud jste v Irsku nevlastnili nemovitost a nevydělávali peníze, patřili jste do mezipalubí. Nájmy, ceny, spotřeba kokainu ... vše pěnivě probublávalo nahoru.

Newsletter v češtině

Jednou jsme s mojí milou slavili tříkrálový večer v Bonově hotelu a pozorovali naše přátele, jak si bezstarostně objednávají lahve průměrného šampaňského po 90 eurech. Stejně, jako si dříve kupovali sklenice piva. Někdo prohlásil: „Potom to zaplatíme všichni dohromady.“ S mojí milou jsme se na sebe podívali. Vzhledem k tomu, že jsme dohromady dali asi 10 euro, jsme si tu noc hodlali dát každý tak sodovku. Byli jsme pozadu s nájmem. Omluvili jsme se, nechali jim 10 euro a odešli. Irsko se stalo zemí vlastníků nemovitostí, aniž by si to vůbec uvědomovalo. A my byli nájemníky.

Dokončil jsem svůj podivný román o moderním Irsku. Zápornými postavami v něm byli realitní developer a bývalý ministerský předseda. Z docela pochopitelného důvodu jej nikdo nechtěl vydat. Vždyť ta kniha nedávala smysl! Ceny irských nemovitostí se za posledních deset let ztrojnásobily. Byli jsme bohatí. Dějiny skončily, Irsko vyhrálo, mlčte.

Zanedlouho po odmítnutí knihy nám došly peníze, narodila se nám dcera a na Nový rok 2006 nás vystěhovali. Naše keltskotygří paní domácí byla opravdu dobrá žena, ale refinancovala hypotéku na svůj dům, aby si mohla koupit další nemovitost. Nemohla si dovolit snížit nájem, i bez toho nájem zdaleka nepokrýval hypotéku. Ale na tom nesešlo, protože ceny nemovitostí přece rostly navždy.

Tenkrát na mizině

Stále jsme měli dobré přátele, ačkoliv jsme je vůbec nevídávali. Jeden pár pracující v bankovním sektoru nám nabídl dům v Dublinu za poloviční nájemné. Avšak hospodářský rozkvět rozkvetl ještě víc a brzy jsme si nemohli dovolit ani polovinu irského nájmu. Kamarádka kamaráda v LA nám nabídla svůj dům na francouzském venkově, bez placení nájemného. Emigrovali jsme Ryanairem za 50 eurocentů na osobu. Vzali jsme si dva batohy, do kterých jsme dali to nejdůležitější, kastrůlek a notebook. V Irsku jsme setrvali v dobách chudoby a nezaměstnanosti. Ale nebyli jsme schopni přežít hospodářský rozmach.

Dům byl malý, útulný, do nejbližšího obchodu to bylo 4 kilometry. Jezdili jsme s kočárkem sem a tam po polích levandule a kukuřice. Ve chvíli, kdy irský boom dosahoval vrcholu jsme byli na mizině, seděli pod dubem, dělali piknik a zpívali. Pak jeden vydavatel koupil mou knihu. Našli jsme si domov mezi ostatními umělci bez peněz v levném Berlíně. Jeden místní úředník kontroloval naše irská daňová přiznání z let konjunktury. Náš příjem byl hluboko, hluboko pod minimální mzdou, byl dokonce nižší než podpora. Pohvízdnul si a utrousil: „Sie leben auf Liebe und Luft.“ Žijete z lásky a ze vzduchu.

O rok později jsem vyhrál cenu BBC za nejlepší povídku za příběh, ve kterém se irská vládní strana Fianna Fáil setká s Čarodějem ze země Oz. Lidé měli za to, že jde o komedii. Dostal jsem pozvánku do největší irské talk show. Dlouhá limuzína nás vyzvedla na letišti a odvezla do nového pětihvězdičkového hotelu, který s daňovými prázdninami postavili developeři podporující Fianna Fáil. Tu noc jsem jim na otázku, proč jsem opustil Irsko, tu nejbohatší zemičku v Evropě, vyprávěl tento můj příběh. A pak jsem zmínil, že realitní boom není opravdový. Bylo to jako pozorovat, jak se národem šíří podivné náboženství a lidé ukazují na domy se slovy: „Vidíte ten dům? Ten má hodnotu 5 milionů euro.“ A já jim říkal, že nemá.

A v tichu a chladu té místnosti mi došlo, že každý z přítomných si koupil nemovitost a plánuje nákup další. Že zastavil vlastní domov, aby koupil domov svým dětem, který zanedlouho nebude mít téměř žádnou hodnotu. Byli odsouzeni a nevěděli o tom. Civěla na mě čtvrtina obyvatelstva. Nemyslím si, že jsem se někdy cítil tak osamělý.

Domů jezdím několikrát do roka a s přáteli se setkávám v pokaždé o něco lacinější restauraci. Bez peněz jsem sice pořád, ale dnes si můžu dovolit za sebe zaplatit svou část útraty. O nemovitostech stále ještě nemluvíme.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma