Balkánské státy spojují a rozdělují mosty. Ten v Mostaru byl po čtyři staletí symbolem vzájemného soužití křesťanů (katolíků a pravoslavných) s muslimy. Most postavili v šestnáctém století Osmané a stál až do roku 1993, než jej zničila armáda bosenských Chorvatů. Vzkaz zněl jasně: na Balkáně žádná jednota nebude. Další most na Balkáně, který dříve spojoval Albánce a Srby v Kosovské Mitrovici, stále stojí, ale už je několik let zatarasen a stal se symbolem rozdělení Kosova.

Most přes řeku Ibar odděluje sever Mitrovice obývaný Srby od jižní, albánské části. Když se setmí, vévodí městu osvětlený srbský pravoslavný kostel svatého Dimitrije postavený roku 2005 na kopci převyšujícím okolí. Ranní úsvit naopak patří muezzinům, kteří na jižním břehu svolávají věřící k modlitbě. Oba říční břehy přožily poslední léta v naprosté izolaci, kterou jen čas od času přerušily bitky a provokace.

Letošní léto bude možná pro Mitrovici, Kosovo a celý Balkán rozhodující. Jednak proto, že se Chorvatsko stalo 28. členem Evropské unie, jednak proto, že se po několikatýdenních jednáních Bělehrad s Prištinou dohodly ve věci kosovských Srbů. Evropští představitelé to ocenili a za odměnu zahájili v červnu přístupové rozhovory se Srbskem a Kosovu dali zelenou k jednání o dohodě o přidružení, která je první etapou k evropské integraci.

Dohoda upravuje status Srbska

Z etnického hlediska převažují v bývalé srbské provincii Kosovo Albánci. Ze 2 milionů obyvatel je Srbů pouze 140 tisíc. Už léta je dotuje srbský stát, který platí školy a nemocnice a vyplácí slušné platy státním zaměstnancům a policistům, kteří už několik let nechodí do práce. Srbové si nárokují historická práva na kosovské území, které považují za kolébku svého národa.

Kosovo se ze srbského područí vymanilo de facto před čtrnácti lety a v roce 2008 vyhlásilo nezávislost.

Kosovo se ze srbského područí vymanilo de facto před čtrnácti lety a v roce 2008 vyhlásilo nezávislost. Ne všechny státy ale tento status uznaly. Srbové se s odtržením provincie nesmířili do té míry, že větu Kosovo je Srbija (Kosovo je Srbsko) vepsali i do nové ústavy.

Letos na jaře začal srbský premiér Ivica Dačić spolu se svým kosovským protějškem Hashim Thaçim s obnovou mostů. Bělehrad stále odmítá Prištinu uznat, ale nová dohoda konečně kodifikuje status kosovských Srbů, jejichž enklávy v severním Kosovu doposud fungovaly, jako by byly součástí Srbska. Dohoda by je měla sblížit s Prištinou a zároveň jim poskytnout utčitou autonomii, která nicméně zůstává značně mlhavá.

V souladu s dohodou by měly být srbské instituce v Kosovu nahrazeny novými orgány podřízenými Prištině. Lokality obývané Srby vytvoří spolky s rozhodovací pravomocí na místní úrovni. Podle dohody se na kosovské státní struktury napojí také srbský soudní a policejní aparát. Srbové si tak budou moci nejen volit policejního prezidenta, ale i poslance s garantovaným počtem křesel v národním parlamentu. A na srbské daňové poplatníky se vztáhne daňová amnestie, která vymaže roky nezaplacených daní, ale i faktury za plyn, elektřinu a vodu.

Zdroj inspirace

Kosovští Srbové dlouhá léta odmítali jakoukoliv dohodu s představiteli Prištiny, kteří v jejich očích pozbyli veškeré důvěry (nikoliv bezdůvodně). Jejich nedůvěru navíc prohloubily některé nejasné body dohody. Situace kolem policie a soudů je možná trochu zřejmější, ale budoucnost škol, univerzit a zdravotnictví už tak jasná není. Srbové dotovaní Bělehradem mají slušné příjmy, zaměstnanci v kosovských institucích si vydělají mnohem méně. Lékař v srbské nemocnici v Mitrovici si vydělá zhruba 1 000 eur měsíčně, na kosovské straně čtyřikrát méně.

Bělehradem léta udržovaný provizorní systém nemohl trvat věčně. Trh práce v srbských enklávách neexistuje. Při výběru povolání lze volit jedině mezi postem státního úředníka a otevřením malého obchodu. Srbská vláda potýkající se s rozpočtem nemohla status quo udržet.

Priština je mnohem optimističtější. Šéf kosovské diplomacie hovoří o představitelích Srbska jako o „našich přátelích v Bělehradu“

Priština je mnohem optimističtější. Šéf kosovské diplomacie hovoří o představitelích Srbska jako o „našich přátelích v Bělehradu“ a bruselskou dohodu prezentuje jako model, jenž by mohl inspirovat další konfliktní země v regionu, Bosnu a Makedonii.

Někteří experti neskrývají skepsi. „Zakládání nových srbských institucí v Kosovu by mohlo zemi rozdělit, jako v Bosně,“ domnívá se ředitel kosovského politického institutu pro výzkum a vývoj (KIPRED) Ilir Deda.

Jediným řešením je EU

Experti poukazují na opakující se refrén v Bělehradu a Prištině: „Jdeme kupředu, o minulosti netřeba hovořit. Jak ale mluvit o normalizaci vztahů, nebo dokonce o smíření, když jsme se nevyrovnali s minulostí?“ ptá se jeden z nich.

Proč se tedy Srbsko rozhodlo jednat s Kosovem? Vzhledem k tomu, že chtělo zahájit přístupové rozhovory s EU, prostě jinou možnost nemělo. Evropská integrace dnes představuje jediný způsob, jak zemi vyvést z hospodářského a demografického marasmu. Srbsko má podle oficiálních odhadů 7,2 milionu obyvatel, sociologové se ale domnívají, že v zemi žije jen zhruba 5,2 milionu lidí, z toho 1,3 milionu starších 60 let. Průměrný věk dosahuje 41 let. V Srbsku je více důchodců než ekonomicky aktivní populace.

„Srbové nemají Unii rádi, ale vědí, že je pro jejich zemi jediným řešením,“ tvrdí sociolog Srdjan Bogosavljević. „Jsou realisté a nevěří ani v rychlý vstup do EU, ani v to, že se pro ně Evropou něco změní. Unii volí proto, aby z ní měli v budoucnu prospěch jejich děti.“