Rozhodnutí Brazílie a několika dalších zemí, že již nepodpoří program MMF v Řecku, je dobrou příležitostí, abychom se znovu zamysleli nad podporou MMF v členských státech eurozóny.

Nejdříve je nutné připomenout, že zásah MMF v eurozóně nebyl něčím samozřejmým. MMF obyčejně přichází na pomoc zemím, jejichž platební bilance jsou silně destabilizované, což vede k odlivu zahraničního kapitálu, poklesu rezerv centrální banky a devalvaci měny. V takovém případě může MMF rezervy navýšit tím, že zemi nabídne půjčku výměnou za reformy, čímž investory uklidní a zajistí, že tok zahraničních investic se znovu obrátí správným směrem. Platební bilance eurozóny je ale vyrovnaná a euro je i nadále silnou měnou. Zásah MMF tedy nic neospravedlňuje. To je mimochodem i důvod, který vedl Jeana-Clauda Tricheta, tehdejšího guvernéra ECB, na začátku krize v roce 2010 k prohlášení, že pomoc MMF by pro eurozónu znamenala neúspěch.

Oživení a solidarita

MMF nakonec v eurozóně (v Řecku, Irsku, Portugalsku a na Kypru) přece zasáhl, a to především ze tří důvodů. Prvním bylo jednoduše to, že na podobnou situaci, kdy jednomu ze členů eurozóny hrozil státní bankrot, jsme naprosto nebyli připraveni. MMF byl jediným dostupným finančním nástrojem, který mohl zachránit státy, jimž finanční prostředky naléhavě chyběly. Druhý důvod byl politický. MMF měl hrát roli obětního beránka, tedy instituce, která bude jako podmínku vyžadovat nepopulární opatření na podporu hospodářské obnovy, do kterých se státům eurozóny samotným nijak nechtělo. A zatřetí dodejme, že MMF má s vytvářením hospodářských programů za pouhých několik týdnů rozsáhlé zkušenosti, což samo o sobě jeho zákrok v podobně chaotické situaci vysvětluje.

V posledních třech letech se eurozóně nicméně podařilo dostat se zpět do provozuschopného stavu. V první řadě vytvořila nezbytné nástroje finanční solidarity. ECB získala možnost provádět takzvané OMT (přímé měnové transakce), které jí umožní poskytovat státům krátkodobou finanční podporu velmi rychle. Potvrdila tím slib svého současného guvernéra Maria Draghiho, že ECB udělá „vše, co bude pro záchranu eura nezbytné”. Zadruhé úřady eurozóny vytvořily Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který de facto hraje roli Evropského měnového fondu. Jde o finanční nástroj schopný poskytovat půjčky těm nejproblémovějším státům. A z politického hlediska je nakonec možné říct, že stabilnější státy v čele s Německem dnes umí své pozice lépe využít k prosazování opatření na podporu hospodářského oživení, aniž by přitom zapomínaly na solidaritu (například formou půjček mladým nebo podporou malých a středně velkých firem).

Eurozóna se musí prosadit politicky

Není tedy v současné situaci čas říct si, že se eurozóna bez MMF obejde? Nemůže druhá největší rezervní měna na světě znovu získat ztracenou suverenitu a ukázat, že je se svými členy solidární a umí je ochránit? Přestaneme-li se spoléhat na MMF, bude to mít dva důsledky. Zaprvé finanční – pro eurozónu to znamená převzít na sebe závazky MMF v Řecku, Portugalsku a na Kypru, ačkoliv jsou dnes již spíše okrajové. Prostředky na ně může poskytnout MES. Zadruhé politické – eurozóna by byla v budoucnu odkázána na sebe samotnou a na své slabiny, především co se týče nedostatečného sblížení mezi ekonomikami severu a jihu. Vlády se však v posledních letech snaží dokázat, že zóna není pouze měnovou unií, ale představuje i politický akt. Šlo by proto o významné gesto. Poté, co přestála těžkou dobu, by eurozóna mohla ukázat, že je připravena utkat se sama se svými problémy (například s otázkou, zda Řecku odpustí alespoň část státního dluhu, což přestavuje jablko sváru mezi ní a MMF).

Ještě než se ale rozhodneme úplně se bez MMF obejít, nabízí se nám řešení takříkajíc na půl cesty. MMF by mohl podepsat, jako to dělá s některými jinými zeměmi, se členskými zeměmi, které spadají do jeho programu, takzvané preventivní dohody, samozřejmě v koordinaci s úřady eurozóny. Tyto dohody nezahrnují finanční pomoc, představují naopak jakýsi bianko šek na fungování hospodářské politiky. Eurozóna by tak neztratila finanční nezávislost a MMF by zároveň mohl uplatnit své odborné zkušenosti. To by byl první krok. Nakonec se totiž eurozóna musí sama prosadit i politicky.