Začátkem týdne se gumový člun přetížený uprchlíky prchajícími z Afriky do bezpečí Evropy dostal do potíží. Když se plavidlo směřující z Libye do nejmenšího členského státu EU začalo potápět, spustila maltská armáda třináctihodinovou operaci s cílem zachránit 112pasažérů. Osm z nich bylo letecky přepraveno do nemocnice, zbývající byli vyčerpaní, dehydrovaní a měli úžeh.

Tento příběh není nijak neobvyklý. Podobné čluny připlouvají k maltským břehům každý týden. Minulý měsíc se ministerský předseda Joseph Muscat pokusil dvě lodě plné somálských migrantů poslat zpět do Afriky, aniž by přijal jejich žádost o azyl. Reagoval tak na nedávnou debatu o zavedení politiky „odtahování“ v Austrálii. Došlo k tomu ještě předtím, než Evropský soud pro lidská práva (ESLP) vydal prozatímní rozhodnutí, prohlašující takové jednání za nelegální. (Muscat později prohlásil, že neměl v úmyslu protireakci dotáhnout do konce, že to bylo pouhé gesto, které mělo vyprovokovat EU k akci.)

Ať už šlo o pouhé gesto, či nikoliv, tento krok každopádně svědčí o zoufalosti vlády. Před vstupem do EU v roce 2004 byla na Maltě míra přistěhovalectví zanedbatelná. Jelikož však země leží blízko severní Afriky, stala se pro migranty vstupní branou do EU. V přepočtu na obyvatele dostává nejvyšší počet žádostí o azyl na světě. Zčásti i proto, že je tak malá – menší než ostrov Wight. Sedmnáct tisíc migrantů bez dokumentů, kteří připluli v posledních deseti letech na Maltu, je v přepočtu tolik, jako kdyby jich do Velké Británie přirazilo 2,7 milionu.

Nelidské a ponižující podmínky

Poté, co absolvují riskantní cestu, čekají běžence žalostné podmínky. Malta uplatňuje v případě migrantů bez dokumentů politiku povinného zadržení na dobu až osmnácti měsíců a umisťuje je do přeplněných uprchlických zařízení. Minulý týden jí Evropský soud pro lidská práva (ESLP) udělil pokutu ve výši šedesát tisíc eur za to, že migranty často drží v „nelidských a ponižujících“ podmínkách. Poukázal mimo jiné na nízkou teplotu, nedostatečnou stravu a znemožnění přístupu na volná prostranství či pohybu, v některých případech až po dobu tří měsíců.

Stejně jako jinde, i na Maltě se v posledních týdnech stala z přistěhovalecké politiky posedlost. V Austrálii se rozhořela ostrá diskuze ohledně praxe odklánět uprchlíky do táborů na Papui-Nové Guineji. Ve Velké Británii se vede debata o etické stránce tvrdých opatření ministerstva vnitra týkajících se ilegálního přistěhovalectví. Když jsem minulý týden navštívila rodinu na Maltě, bylo přistěhovalectví tématem číslo jedna všude, kam jsem přišla, a v maltských novinách mu byla věnovaná každá strana.

A stejně jako jinde, i tady hrají roli jiné faktory než populační tlaky. Přistěhovalci, převážně ze subsaharské Afriky, se těžko ztratí mezi lidmi, kteří ještě nedávno nebyli zvyklí na cizince. Zaznívají obavy z „kulturní invaze“, množí se nepodložené historky o nárůstu zločinnosti v oblastech obývaných migranty a začínají se objevovat rasově motivované útoky.

Povinné sdílení zátěže

Obyvatelům Malty nezbude nic jiného než se postupně přizpůsobit multikulturnější společnosti. Zatím se zdá, že země situaci nezvládá. Je otázkou, zda jde o „krizi“ či nikoliv – pro mnohé přistěhovalce není Malta konečnou destinací a výzkum Oxfordské univerzity tvrdí, že využívání uprchlických zařízení závažnost situace jen prohlubuje. Vláda však argumentuje tím, že na to, aby zvládala lodě plné migrantů, připlouvající k jejím břehům, zkrátka nemá prostředky.

Znovu podala žádost k EU o zavedení politiky povinného sdílení břemene, podle níž by byly ostatní evropské země nuceny přijímat přistěhovalce proudící do „hraničních“ zemí, jako je Malta. V minulosti toto řešení podpořily Itálie, Kypr a Řecko, které se rovněž potýkají s přívalem žádostí o azyl, zejména po arabském jaru. Většinou však narážejí na odpor Bruselu.

Jedno je jisté – stávající poměry, které se vyznačují absencí integrace, vylučováním a zneužíváním etnických menšin a nárůstem rasistických nálad, se musejí změnit. Protireakce jako ta, ke které došlo minulý měsíc, jsou opravdu nelegální. Avšak prosazuje-li EU ochranu žadatelů o azyl, musí pomoci hraničním zemím zavést politiku, která by umožnila tohoto cíle dosáhnout.

Zemím, které mají stejně jako Malta s přistěhovalectvím málo zkušeností, je třeba podat pomocnou ruku. Je třeba zavést odpovídající systémy, které usnadní migrantům jejich příjezd, povedou k rychlejšímu zpracování žádostí o azyl a začlenění či přesídlení migrantů, kteří už azyl získali. Chce-li toho EU dosáhnout, musí nabídnout prostředky a spolupráci napříč členskými státy.