Pod sugestivním nadpisem „Nechceme německou Evropu!“ popřel Wolfgang Schäuble v článku, který nedávno vyšel současně ve Velké Británii, Francii, Polsku, Itálii a Španělsku, že by se Německo snažilo zaujmout vůdčí postavení v Evropské unii (Süddeutsche Zeitung, 20. července 2013). Schäuble, který v Merkelové kabinetu zůstal kromě ministryně práce jako poslední „Evropan“ západoněmeckého formátu, mluví z přesvědčení. Je vším, jen ne revizionistou, který bych chtěl zvrátit začlenění Německa do Evropy a tím zničit základ stability poválečného stavu. Zná problém, jehož návratu se my Němci musíme bát.

Po založení císařství v roce 1871 zaujalo Německo v Evropě osudnou, napůl vůdčí pozici – podle dnes již okřídleného slovního spojení Ludwiga Dehia bylo „příliš slabé, aby ovládlo kontinent, ale příliš silné, aby se zařadilo.“ I toto postavení vyšlapalo Německu cestičku ke katastrofám 20. století. Díky povedenému evropskému sjednocení se ani rozdělené, ani sjednocené Německo do toho dilematu nemohlo dostat znovu. Je očividně v zájmu státu, aby se na tom nic nezměnilo. Ale nezměnila se situace?

Wolfgang Schäuble reaguje na aktuální nebezpečí. On sám prosazuje tvrdošíjné směřování Angely Merkelové v Bruselu a pociťuje trhliny, které by mohly narušit jádro Evropy. Je to on, kdo v kruhu ministrů financí Evropské měnové unie naráží na odpor „čerpajících zemí“, když zablokuje pokusy o politickou změnu. Nejnovějším příkladem budiž zabránění vzniku bankovní unie, která by náklady na chod zadlužených bank přesunula na celé společenství.

Schäuble se ani o milimetr neodchyluje od zadání kancléřky, aby německý plátce daní nebyl zatěžován ani o kousek víc, než finanční trhy pro záchranu eura vyžadují a vždy i jako důsledek neskrývaně přátelské „záchranné politiky“ dostaly.

Obvyklá mocenská role

Tento pečlivě udržovaný kurz samozřejmě nevylučuje gesto poskytnutí 100 milionů eur na úvěry pro malé a střední podniky, které bohatý strýček z Berlína předává z národního bankovního trezoru oloupeným bratrancům v Aténách. Skutečností je, že Merkelové vláda vnucuje Francii a „Jihoevropanům“ svůj sporný krizový plán, zatímco nákupní politika Evropské centrální banky jim, aniž by si to přiznali, kryje záda. Německo zároveň popírá celoevropskou zodpovědnost za ničivé následky, které přebírá v rámci této – jak prosím? přece naprosto obvyklé – mocenskopolitické role. Vzpomeňme jen na obrovskou nezaměstnanost mladých lidí na jihu Evropy jako jeden z následků politiky úsporných opatření, která zasáhla nejslabší členy společnosti.

V tomto světle nabývá Schäubleho poselství „nechceme německou Evropu“ i toho méně hezkého vzezření, že se Německo zříká odpovědnosti. Z formálního hlediska rozhoduje Evropská rada jednohlasně. Jako jen jeden z 28 členů může Angela Merkelová otevřeně sledovat národní zájmy nebo to, co za národní zájmy považuje. Německá vláda bude tak dlouho profitovat z ekonomické dominance země, dokud partneři nezačnou pochybovat o německé politicky neambiciózní věrnosti Evropě.

Ale jak může být toto gesto pokory věrohodné při pohledu na politiku, která nestoudně využívá vlastní ekonomické a demografické převahy? Kdyby měla například přísnější pravidla týkající se výfukových plynů pro luxusní limuzíny zatížit německý automobilový průmysl (i když by to bylo zcela v souladu s novou energetickou politikou), musí být hlasování po intervenci Merkelové tak dlouho odsouváno, dokud nejsou lobbisté spokojeni nebo není po volbách. Přijde mi, že Schäubleho článek odpovídá na podráždění, které pochybná hra německé spolkové vlády vyvolává v šéfech vlád ostatních eurozemí.

Po Francii a zemích zasažených krizí požaduje stále izolovanější spolková vláda tvrdou politiku úspor ve jménu tržních imperativů, které zdánlivě nenabízí alternativu. Oproti skutečnostem vychází z domněnky, že všechny státy Evropského měnového společenství mohou samy rozhodnout o své rozpočtové a hospodářské politice. V případě potřeby mají za pomoci půjček ze záchranného fondu, ale ve vlastní režii, „modernizovat“ svůj stát a ekonomiku a zvýšit svou konkurenceschopnost.

Tato fikce suverenity je pro Německo pohodlná, neboť mu jako silnějšímu partnerovi šetří ohledy na negativní efekty, které vlastní politika na slabší partnery může mít. Naproti tomu Mario Draghi již před rokem urgoval, „že není ani legitimní ani ekonomicky udržitelné, když hospodářská politika jednotlivých zemí přináší rizika pro partnery v měnové unii“ („Die Zeit“, 30. srpen 2012).

Past evropské politiky

Je nutné stále znovu připomínat: za horší podmínky, v nichž dnes Evropské měnové společenství funguje, může konstrukční vada nedokončené politické unie. Řešením proto není odsunování problémů na hřbety krizí zasažených zemí prostřednictvím poskytování půjček. Úsporná nařízení nemohou napravit ekonomickou nevyváženost panující v měnové unii. Srovnání těchto rozdílů by bylo možné očekávat jen na základě společné nebo úzce provázané fiskální, hospodářské a sociální politiky. A pokud se na této cestě nechceme zamotat do technokracie, musíme se ptát obyvatelstva, co si o demokratickém evropském jádru myslí. Wolfgang Schäuble to ví. Uvedl to i v rozhovorech pro Spiegel, které ale pro jeho vlastní politické jednání nemají žádné důsledky. Evropská politika se nachází v pasti, kterou sociolog Claus Offe jasně popsal: když se nechceme vzdát měnové unie, je institucionální reforma, která vyžaduje čas, na jedné straně nezbytná, na druhé straně nepopulární. Proto politikové, kteří chtějí být znovu zvoleni, řešení toho problému neustále odsouvají. V bryndě je především německá vláda, neboť svým jednáním již dávno převzala celoevropskou zodpovědnost.

Je také jediná, která by měla šanci na uskutečnění slibné iniciativy, jež by znamenala krok vpřed. Ale musela by pro to získat Francii. Nejde tu o maličkost, ale o projekt, do které již více jak půl století investují nejvýznamnější státníci Evropy své síly. Co na druhou stranu znamená „nepopulární“? Pokud je politické řešení rozumné, měli by ho demokratičtí voliči schválit. A kdy, když ne před volbami do spolkového sněmu? Vše ostatní je zastírání skutečnosti. Podceňování a nezatěžování voličů je vždy chyba. Budu považovat za historické selhání německých politických elit, pokud budou nadále zavírat oči a předstírat, že o nic nejde a krátkozrace se dohadovat o poznámkách pod čarou za zavřenými dveřmi.

Místo toho by tyto elity měly svým již neklidným občanům, kteří jako voliči nikdy nebyli konfrontováni se závažnými evropskými otázkami, nalít čistého vína. Měly by ofenzivně vést nevyhnutelně polarizovanou rozepři o alternativách, z nichž žádná není zadarmo. Také by neměly dále mlčet o negativních efektech přerozdělování, se kterým se „rozdávající země“ ve vlastním dlouhodobém zájmu smířily v krátkodobém a střednědobém měřítku jako s jediným konstruktivním řešením. Odpověď Angely Merkelové známe – nevzrušené přešlapování na místě. Zdá se, jako by jí jako veřejné osobě chybělo jakékoli normativní jádro.

Od propuknutí krize v Řecku v květnu 2010 a od nakonec přece jen prohraných voleb do zemského sněmu v Severním Porýní-Vestfálsku podřizuje každý ze svých uvážených kroků oportunismu udržení se u moci. Vychytralá kancléřka od té doby situací proplouvá zcela při smyslech, ale bez rozpoznatelných principů a odepírá volbám do spolkového sněmu jakékoli kontroverzní téma, ani nemluvě o evropské politice, pečlivě smetené pod koberec.

A agendu určovat může, neboť opozice, pokud by se ukvapila s tématem Evropy, by se musela obávat toho, že bude ubita palicí „dluhové unie“. A to lidmi, kteří by mohli říct jen to samé, pokud by vůbec něco řekli. Evropa se nachází v nouzi a politickou moc má ten, kdo rozhoduje o povolených tématech pro veřejnost. Německo netančí, Německo podřimuje na vulkánu. Selhávající elity? Každá demokratická země má takové politiky, jaké si zaslouží. Očekávat od zvolených politiků chování mimo jejich rutinu má v sobě něco vkusného. Jsem rád, že od roku 1945 žiji v zemi, která nepotřebuje hrdiny. Také nevěřím ve větu, že osoby vytvářejí dějiny, alespoň ne na obecné rovině. Jen zjišťuji, že existují mimořádné situace, v nichž rozdíl v pokroku dělají schopnost vnímání a fantazie, odvaha a připravenost nést zodpovědnost.