Pro svou misi má irský ministr zdravotnictví James Reilly mimořádnou osobní motivaci. Nejprve po infarktu oslepl a po letech na lůžku zemřel jeho otec, nedávno rakovina plic zabila jeho bratra, povoláním lékaře, který se roky marně pokoušel s kouřením skoncovat. „Tohle není zlozvyk, to je zákeřná nemoc, s jejímiž šiřiteli je třeba bojovat,“ objasňuje Reilly novinářům důvod, se kterým se mu na jaře podařilo přesvědčit celé Irsko, aby – jako druhá země na světě po Austrálii – zavedlo pro všechny cigaretové „značky“ uniformní krabičku s detailní fotografií kouřem rozežraných plic.

Z boje s kouřením učinil James Reilly a jeho vládní kolegové i ústřední téma právě skončeného půlročního předsednictví EU. Výsledek je mimořádný. Červnové rozhodnutí evropských ministrů zdravotnictví říká, že do tří let má podobné nařízení jako v Irsku platit v celé Evropě. Novinku teď ještě musí posvětit Evropský parlament. A odborníci mají jasno v tom, že poslední, kdo by ještě záměr mohl zvrátit, je jedna z nejzáhadnějších a zároveň nejmocnějších sil současné politiky: tabáková lobby.

„Všichni kromě šéfů delegací ven, prosím.“ Na tato slova Jamese Reillyho z rozhodujících momentů lucemburských jednání o „krabičkové“ směrnici vzpomínají evropští diplomaté jako na nevídaný požadavek. Ale není těžké mu porozumět. Jak se ukázalo těsně před jednáním, ze všech předchozích schůzek někdo vynášel detaily přímo tabákovým firmám. A řada přítomných pak během debaty připomínala vyšetřování eurokomisaře pro zdravotnictví Johna Dalliho čelícího podezření, že za peníze tabákových firem měnil unijní paragrafy.

Když pak Reilly prosadil svou, označil to bruselský deník EUobserver za vítězství nicotného Davida nad mocným Goliášem. Konkrétně nad stovkou mužů a žen, kteří s oficiální registrací a s ročním rozpočtem 130 milionů korun lobbují dnes z bruselských kanceláří za hladký tabákový byznys. A to je prý jen viditelná „špička ledovce“ z mnohem větší armády tabákových bojovníků, kterým se dlouhé roky mimořádně úspěšně daří pronikat do blízkosti nejbližších politiků Evropské komise.

Celý článek naleznete v týdeníku Respekt