Televizní program nedosahuje sledovanosti 30,21 % jednoduše jen proto, že je to pěkný program. Jistě, pokud je program dobrý a dramaturgicky dobře vystavěný, sledovanost překročí průměr. Na vysokou sledovanost je ale třeba opravdu něco pořádného. Mimořádný úspěch se pak může dostavit, když se autorům podaří zachytit ducha doby či když pořad odpovídá na požadavky země.

V dnešní době je italská televize lačná po pravdě. Pravda ve sledovanosti poráží i reality show. Po letech infotainmentu, celebrit a Big Brothera mají největší úspěch publicistické pořady a reportáže. Došlo ke zlomu, kdy roste poptávka po informacích. Ale není to jen o televizi, právě italská společnost nabízí klíč k pochopení současné televizní revoluci.

Fádní životní realitu průměrného Itala dlouho nahrazovalo barvité líčení života předsedy vlády s jeho dvaceti nemovitostmi, nespočetnými oslavami a světáctvím. Silvio Berlusconi jednou popsal Itálii jako prosperující zemi, kde každý má mobilní telefon a přístavy jsou plné kotvících jachet. Bylo to něco na způsob statistiky, kdy jeden člověk ze vzorku deseti lidí spořádá deset kuřat, zatímco ostatní nemají ani sousto a ve výsledku tak připadne jedno kuře na každého.

Země sedí na ruinách a odpadcích

Metaforu dnešní Itálie však představují trosky Domu gladiátorů v Pompejích, ulice Neapole zaplavené odpadky, záplavy v Benátkách, oběti zemětřesení v Aquile, které stále čekají na opravu svých domovů. Země sedí na ruinách a odpadcích, nejen těch skutečných, ale také morálních, a klade si otázku, zda je žebříček hodnot ještě vůbec k něčemu. Právě do této atmosféry připomínající Poslední dny Pompejí je zasazen pořad Fabia Fazia a Roberta Saviana, jakožto příspěvek občanské společnosti tomuto světu politiky, ve kterém se už nikomu nedá důvěřovat. Zatímco berlusconismus se potápí, opozice stagnuje a jedinou „stranou“, které se daří, je skupina voličů, kteří k volbám nechodí.

„Vieni via con me“ (Odejdi se mnou) je především pořad veřejné služby. Dotýká se zájmů celé země, oslovuje nejširší okruh diváků a umožňuje sdílet příběhy a hodnoty. V době, kdy se bortí jistoty, a kdy se Itálie nachází v občanském a morálním úpadku, je nutné se zastavit a provést inventuru toho, co se ještě dá zachránit a s čím se musí bojovat. Tento pořad má obrovský úspěch, protože naslouchá potřebám země.

Referendum o Itálii

Pořad je vystavěn jako referendum o Itálii. Odejdu? Zůstanu? Můžeme ještě něco udělat pro setrvání? Každá oslava potřebuje nějakého oslavence a tím je Robert Saviano, symbol potřeby vlády práva v zemi bezpráví. Pořad má několik formálních nedostatků: občas upadá do rétoriky, vykopává otevřené dveře, opakuje známá fakta, aniž by se pouštěl do investigativní žurnalistiky, která ze Savianovy knihy Gomora učinila jedinečný příběh.

Pohled do současnosti nepřináší žádný prvek novosti. Nepřináší žádné reportáže s bouřlivými následky. Ani tam nenajdeme žádné filosofické hloubání nad morálními tématy. Aktualita se omezuje na seznamy, refrény, do nekonečna opakovanou mantru, naformátovanou a organizovanou jako leitmotiv. Najdeme tam něco hlubokého, povrchního komického, závažného i absurdního. Vyjmenování činí dopad pořadu na diváky homogenějším, informaci transformuje v liturgii.

Síla, díky které „Vieni via con me“ prorazila, spočívá přesně v této zjevné banalitě a opakovanosti. Formální nedostatky, které se pořadu vyčítají, jsou ve skutečnosti jeho hlavními opěrnými body. Vždyť liturgie přece nemůže být nová. Liturgie potřebuje modlitby. A modlitby fungují s uklidňující kadencí růžence a silou opakování.