Zachraňme euro

Tón vyvolávající soucit a slova jak z velké tragédie: vždyť je třeba zachránit euro! „Bestie“ je nemocná a možná umře. Však jsme vám to dobře říkali: měnovou unii nelze dělat bez unie politické. Eurokraté posedlí faustovskou ambicí a šíleným odhodláním učinit z Evropy jednoho z globálních aktérů jednadvacátého století přivedli na svět monstrum: eurozónu. Není udržitelná, je výplodem politické vůle, nikoliv ekonomické reality. Odporuje veškerým dobrým liberálním mravům – a tudíž padne. Pokud ne zítra, tak pozítří, vlivem nákazy, pod tíhou veřejných či bankovních dluhů Irska, pak Portugalska, pak Španělska…

Ó jé! Nic vám v tuto chvíli nezvedne náladu víc než četba britského tisku. Skutečná ranní pochoutka. V tomto směru nelze vynechat brilantní a hyperkonzervativníDaily Telegraph, který, když hlásí hrůzy kolem eura, na každém řádku neumně zakrývá své potěšení. Od Financial Times po The Economist jsou sice komentáře ohledně irské krize sofistikovanější, nicméně podobného ražení: jednotná měna nevydrží, někteří členové eurozóny od ní upustí. Dalece tu přesahujeme rámec tiskového komentáře, wishful thinking úvodníkáře – tady se pohybujeme na poli ideologické bitvy.

Do protiútoku!

Výstřel londýnské protivzdušné obrany je znepokojující v tom, že zároveň reflektuje mínění mnohých aktérů na trzích. A tak konejme po vzoru Debating Society v London School of Economics a zorganizujme protiútok.

Podotkněme, že problémy Irska jsou plodem šílené hospodářské politiky, a nikoliv členství ostrova v eurozóně. Můžeme si všimnout, že Velká Británie, která v eurozóně není, má veřejné finance v horším stavu než Francie, která je jednou ze zakládajících zemí měnové unie. Skutečnost zůstává tato: eurozóna zažívá opakovaně krize vyvolané tíhou dluhu jejích nejslabších členů. Finanční trhy naneštěstí stabilitu měnové unie testovat nepřestanou. Do té doby, dokud budou mít pochybnosti, poženou výpůjční úrokové sazby okrajových zemí eurozóny nahoru. Je třeba bojovat, tj. zaangažovat ostatní členy eurozóny, potažmo peníze daňových poplatníků, za záchranu jejích nejzranitelnějších členů? To je politická otázka. A politická odpověď zní: euro za tu bitvu stojí.

Evropané se z řecké krize poučili a pro jistotu se vybavili dvojím záchranným kolem: evropským mechanismem finanční stabilizace (EFSM, 60 miliard eur) a evropský nástrojem finanční stability (EFSF, 440 miliard eur). K tomu je ještě třeba připočíst podporu Mezinárodního měnového fondu (MMF), který je připraven poskytnout doplňkovou půjčku dosahující až 50 % částky poskytnuté Evropskou unií. K dispozici je tak celkem 750 miliard eur.

Asie věří v euro!

Dohoda mezi Irskem, EU a MMF se týká plánu finanční pomoci ve výši 85 miliard eur. Zůstává tedy dostatečná marže. Pokud by se bývalo euro stalo obětí nedůvěry investorů, padlo by už po řecké krizi a s krizí irskou by jen dokonávalo. To se ale nestalo (i když zaznamenalo pokles). Proč? Protože euro z velké části uspělo. Je druhou světovou rezervní měnou: světové centrální banky mají 62 % rezerv v dolarech, 27 % v eurech, 4 % v britských lirách, 3 % v jenech. Na tom, aby se jednotné měně vedlo dobře, má tak zájem značný počet lidí.

Do dnešního dne se zatím žádný asijský suverénní či soukromý fond nezbavil svých pozic v eurech. Rozvíjející se Asie v euro věří. Tři až čtyři velké měnové zóny, to je budoucnost. „Odstoupit od eura by pro toho či onoho člena eurozóny znamenalo krok proti historickému smyslu,“ domnívá se profesor Jean-Hervé Lorenzi.

Ano, politika eura předpokládá postoupení suverenity v oblasti fiskální (to Dublin věděl); vyřešení strukturálních nerovností uvnitř zóny, jako je německý přebytek obchodní bilance (Berlín by měl tohle uznat); přistoupení – a to i v případě „velkých“ zemí – na princip sankcí, o nichž by rozhodovali ti, kdo respektují pravidla, ať jsou jakkoliv „malí“ (to musí Paříž akceptovat); koordinaci rozpočtové politiky před tím, než budou finanční zákony předloženy národním parlamentům; konvergenci bankovních předpisů atd. Na irské univerzitě Trinity College v Dublinu by se měla probírat tato ekonomická poučka: nemůžeme mít Guinness a zároveň peníze za Guinness.