Vraťme se k evropským hodnotám

Nedávno zveřejněná zpráva europoslance Ruie Tavarese o stavu lidských práv v Maďarsku, stejně jako způsob, jakým ji přijala maďarská vláda, opět nastolily otázku udržitelnosti evropského projektu po pádu železné opony. Maďarsko a jeho současný politický vývoj už očekávání Bruselu nesplňují.

To samé platí o Rumunsku a Bulharsku, o Slovensku v jeho přístupu k romské otázce, o Francii v téže otázce nebo o Velké Británii a způsobu, jakým se staví k právu na práci rumunských a bulharských občanů... A tak bychom mohli pokračovat.

Nejde tu o to vypočítávat prohřešky a chyby, ale spíše sledovat, jak se to, co mělo být ztělesněním snu mnoha evropských politiků, periodicky mění v neurózu vládních struktur uvnitř členských států. Vše jako v Bruselu.

Zakladatelské smlouvy [EU] čelí čím dál častěji realitě, která je s filozofií jednotné Evropy neslučitelná. Proces vytváření zákonů na evropské úrovni je příliš zdlouhavý a obecný, naproti tomu realita rychle plodí nové kontexty (pře)žití. Dohlížet na dodržování objemných balíků evropské legislativy je stresující a vůči interní politické hře členských států tu existuje patrný skluz.

Východ hovoří jiným jazykem

Tato neadekvátnost poukazuje i na neschopnost Bruselu předávat hodnoty velkého evropského projektu. Četné průzkumy provedené v různých členských zemích odhalují (příliš) slabé vnímání hodnot propagovaných Unií. Komunikační strategie Evropského parlamentu a Rady nejsou tak efektivní, jak by se mohlo zdát. Země, které vstoupily do EU v letech 2004-2007, mluví o demokracii, trhu, lidských právech nebo transparentnosti jiným jazykem než ostatní. To všechno jsou pojmy ještě poznamenané představou „barikád“, za nimiž zbytky stoupenců komunistického barbarství vzdorují náporu nedokonalého západního světa.

To, co mnozí považovali za ucelenou dokonalost uzavřených východních společností, náhle nahradil nevysvětlitelný nový svět, cizí abeceda, kterou bylo a stále je zapotřebí naučit se zpaměti. Úkol to byl značný, srovnatelný s nutností dostat NDR po pádu berlínské zdi „na úroveň“ SRN. Po deseti letech a kolosálních výdajích nebyly výsledky nijak povzbuzující. Dnes občas pociťujeme to samé při pohledu na „nové demokracie“ ve východní Evropě.

Navíc to vypadá, že Brusel příliš dobře nechápe, že státní zájem funguje v těchto demokraciích trochu jinak. Dnes od nich nevyžadujeme pouze to, aby vytvořily stát a zajistily jeho funkční chod tak, aby se odrážel v zrcadle Bruselu, ale také, aby se v tomto odrazu sám poznal. Model státního zájmu, který Michel Foucault studoval na příkladech ze 17. a 18. století, byl založen na omezování „excesu politické moci“, jehož operačním nástrojem se na konci 18. století stává politická ekonomie. Ta soustředila filozofie státu kolem myšlenky prosperity, sociálního státu – termínu, který poválečná východní Evropa nezná.

Evropa osobního rozvoje

Toto velké bílé místo, využité s ďábelskou mistrností, vedlo za socialismu-komunismu k typu vlády výrazně oslabující instinkty příslušníků těchto společností, co se týče individuální afirmace, soutěživosti nebo odpovědnosti za vlastní činy.
Unijní politika se musí vyrovnat nejen s dobře známými rozdíly mezi starými a novými členskými státy, ale i s důsledky honby výlučně za krátkodobými zisky. A ty jsou dnes tíživé: hodnota práce, investice do vzdělání, regulace trhu práce v závislosti na nových hospodářských polarizacích vznikajících ve světě, to vše vyžaduje schopnost rychlé reakce.

A jakmile konečně dojde k reakci, jako například v případě zemědělství, rybolovu nebo tvůrčího průmyslu, vede snaha o její ukotvení v unijní legislativě k vytváření odstupů a k sociálním reakcím po celé EU.

Evropa zůstává příliš Evropou vlád, a ne dostatečně Evropou lidu. Musíme tedy zcela nutně znovuobjevovat evropské hodnoty. A zprostředkování těchto hodnot by mělo být pro EU největší výzvou. Pokud zůstane komunikace nadále v rukou vlád a specializovaných institucí, nepřestane trpět nedostatkem kreativity a Evropa se nám bude čím dál víc vzdalovat.

Pouze tvůrčí vize vlády by mohla znovu nastartovat proces Evropy sjednocené pod hlavičkou osobního rozvoje každého občana členského státu. Zvládnutí jednoduchých věcí (práce, dům, přijatelná životní úroveň) je jedinou cestou k úspěchu ve věcech složitějších. Teprve tehdy, až vlády států dokážou přesvědčit jednoho každého občana o tom, že jeho živobytí má stejnou hodnotu jako živobytí kohokoliv jiného kdekoliv jinde, si všichni náležitě uvědomí, co je ve hře.