Z návštěvy Lady Ashtonové u Muhammada Mursího, kterého [30. července] uvěznili egyptští generálové, nemáme žádný videozáznam ani fotografie. Vysoká představitelska EU pro zahraniční politiku přitom svým zoufalým pokusem o mediaci udělala dobrý dojem. Aby zastihla Mursího a přiměla ho změnit postoj, neváhala představitelka 570 milionů Evropanů nasednout před třemi týdny do vrtulníku směr neznámo kam a podřídit se podmínkám nového režimu.

Dnes, kdy už tragédii v Káhiře nejde zabránit, získává tento obrázek na síle. Svědčí nejen o tom, že má mediátorka dobrou vůli, ale i o tom, že je slabá. Ministři zahraničních věcí EU, kteří se dnes sešli v Bruselu na mimořádném zasedání, musí reagovat na násilnosti, které potřísnily Egypt krví, ale i na svou vlastní neschopnost.

Evropané dnes došli v Egyptě k témuž závěru, který už řadu let konstatují v Sýrii, a sice, že na běh událostí nemají žádný rozhodující vliv. To platí jak pro Unii jako celek, tak pro členské státy. Evropané ani individuálně ani kolektivně nebyli doposud schopni vyvinout dostatečný nátlak, aby vojenské velitele byť jen na čas odradili od jejich snahy vymazat Muslimské bratrstvo z politické šachovnice.

I když ministři zahraničí nebudou moci v tuto chvíli nic udělat, je tato schůzka přece jen přínosná.

I když ministři zahraničí nebudou moci v tuto chvíli nic udělat, je tato schůzka přece jen přínosná. Předně proto, že není nic horšího než se tváří v tvář současnému krveprolévání smířit s vlastní bezmocností. Dále proto, že Evropa, ač to dnes vypadá jako utopie, zůstává pro Egypt největší šancí, možná dokonce jedinou. A i když ji lze nahradit v roli věřitele (například Saúdskou Arábií), nelze se bez ní obejít v roli průvodce na cestě k modernímu politickému režimu.

Evropané otřesení krizí eura a šokovaní obrázkem zpustošeného Blízkého východu si zvykli pohlížet na události s odstupem, což jen podtrhuje jejich vlastní slabost. Příklady: představitelka zahraniční politiky míří nenápadně a bez jasné představy na nezvanou návštěvu. Nová služba pro vnější činnost, která zklamala očekávání. Vlády členských států, které brání vlastní zájmy – občas naprosto bez skrupulí jako Britové a Francouzi, občas horlivě a ukvapeně jako Německo v osobě ministra zahraničí. A k tomu je třeba ještě připočítat neexistující vojenskou sílu.

To všechno je pravda, kterou lze ale relativizovat, když se na věc podíváme svrchu. Amerika je toho příkladem: v současnosti toho v krizí zmítaném arabském světě nelze silou mnoho dokázat. Kolegialita nechrání zahraniční politiku před dezorientací, jak dokázal americký ministr zahraničních věcí John Kerry, když prohlásil, že egyptský puč vychází z vůle lidu. Rozhodnost mohou v současnosti prokázat pouze ti, kdo nemají žádný problém s násilím, když nahrává poměru sil, který jim v regionu vyhovuje (opět Saúdská Arábie).

V nejhorším případě povede názorová rozdílnost k blokádě. V nejlepším případě k přijetí rozumného a kredibilního postoje.

Efektivitu může Unii zajistit její kredibilita – pokud v tomto směru skutečně zmobilizuje své prostředky. Kredibilita vyplývá například ze skutečnosti, že Evropa nesleduje „národní“ zájmy. O evropském zájmu se spíše vyjednává. V případě Egypta musí být legitimní protest proti vojenskému převratu a krvavé represi protestních hnutí vyvážen vůlí – která je stejně tak legitimní – nenechat situaci zajít do ještě většího chaosu. Tuto vůli vyjadřují zejména evropské středomořské státy. V nejhorším případě povede názorová rozdílnost k blokádě. V nejlepším případě k přijetí rozumného a kredibilního postoje.

Jako nejrozumější řešení se zatím jeví k nikomu se nepřidávat. Vzhledem k chybám, kterých se dopustili téměř všichni protagonisté událostí v Káhiře, bychom si ostatně těžko vybírali tábor. To ale neznamená, že musíme akceptovat despotický režim, který se v Egyptě zabydlel se souhlasem přinejmenším určité části populace. Německá kancléřka Angela Merkelová a její ministr zahraničí Guido Westerwelle se právem chopili iniciativy. Bylo by absurdní poskytovat novému režimu finanční prostředky, které původně sloužily k nastolení demokracie, zejména když slouží pouze k dovozu zbraní.

Tváří v tvář šoku z katastrofy, které nešlo zabránit, nezbývá dnes Unii nic jiného než se uchýlit k pragmatismu. Kredibilita je v zahraniční politice vzácností, protože zraje velmi pomalu. Bez ní EU v Egyptě nic nezmůže.