Není to první krize legitimity, s kterou se strany potýkají. Příkladů odmítnutí tohoto typu politické organizace bylo v minulosti plno. V roce 1919 Benito Mussolini označil své fašistické hnutí za „antistranu“. Přestože všichni, včetně Mussoliniho, byli proti, stejně nakonec založil stranu. Je to totiž stále jediný nástroj, který umožnuje skutečně se podílet na výkonu moci.

V posledních letech se ocitáme v nové technologické realitě, v níž historické paralely ztrácejí důležitost. Řeč je o masovém přístupu k internetu uživatelů z celého světa a zrození sociálních sítí. Můžeme zmínit některé závěry politologů, kteří zkoumali enormní vliv internetu a sociálních sítí na arabské jaro. Jedna celá oblast ve světě prošla fyziognomickou změnou během pouhých několika měsíců. Můžeme jmenovat i další příklady, jako třeba hnutí Occupy Wall Street ve Spojených státech, násilnosti v Turecku v průběhu posledních dvou měsíců a mnoho dalších.

Nové vektory politické diskuze v rámci sociálních sítí nás oddalují od dobře známých, klasických diskuzí. Zkusme si představit, kolik mladých uživatelů sociálních sítí by se raději zúčastnilo nějaké politické akce, než vedlo neformální diskuzi na facebooku. Právě tím získává představa strany coby modelu politického uspořádání na archaičnosti.

Samotné strany přistupují k novému diskuznímu prostoru spíše s pocity strachu a nedůvěry než s nadějí. Konfrontace politických myšlenek není mrtvá, jen prochází proměnou. Zdá se, že strany dostatečně nevyužívají svůj potenciál umožňující generovat myšlenky „zdola“. Trvá jim dlouho, než si tuto novou realitu uvědomí.

Změňme systém

Nedůvěra vůči politickým stranám, které se čím dál víc vzdalují každodennímu chodu společnosti, stejně jako nové podoby politické diskuze tlačí tradiční mediátory mezi mocí a veřejností do choulostivé situace. Není to náhoda, že se z nedostatku legitimity rodí nové modely, které umožnují občanům vytvářet nátlak. Mají různá jména podle země svého původu a bojují za různé cíle. Ve Španělsku jsou to rozhořčení, v Americe Occupy Wall Street, v Rusku protivládní opozice. Spojuje je ale horizontální struktura, využívání sociálních sítí a odmítavý postoj vůči stranám status quo nebo také touha změnit systém, ať už to znamená cokoliv.

Dobrá zpráva je, že Bulharsko není pozadu v tom, co se děje ve světě. Už rok trvající protestní hnutí vdechlo tomuto modelu život. Srovnání šíře a závažnosti protestů zatím nehraje v náš prospěch, ale už jsme v tomto směru udělali první kroky. V průběhu posledních měsíců se na facebooku vytvořila řada skupin, které se teď proměňují v opravdové portály politické diskuze. Existuje také „protestní síť“ jedné aktivistky.

Založme stranu

Diskuze omezující se jen na internet však skrývají reálná rizika. Tím největším je vytváření iluzí. Názory, které jsou nejvíce slyšet na online fórech, mají daleko k tomu stát se reprezentativním vzorkem celé společnosti. Jsou izolovány v uzavřeném sociálním kruhu a pozitivním prostředí, a proto je lehké se domnívat, že všichni mají mají stejný názor a vyznávají stejné hodnoty. To je ale daleko od pravdy. Jde pouze o malou část společnosti, která našla způsob, jak nechat stvrzovat své názory a jak je prosazovat.

K tomu, abychom mohli v naší zemi a ve výkonu moci skutečně něco změnit, je třeba podpory většiny společnosti. Dále potřebujeme legislativní nástroj umožňující účast ve volbách, v nichž je pak nutné dokázat, že se nejedná jen o několik tisícovek lidí na internetu, ale o velkou část Bulharů. Doposud totiž existuje pouze jediný způsob, jak něčeho takového legislativně dosáhnout: založit stranu a zúčastnit se voleb.

Jestliže jedno z těchto nově založených hnutí poroste a získá na popularitě, povede k založení strany, která se zúčastní parlamentních voleb. Pokud prohraje, bude pohřbena na politickém hřbitově jako mnoho jiných před ní. Lídři těchto nových politických uskupení by proto neměli uspěchaně odsuzovat strany. Pokud jejich hnutí dosáhne svého cíle, uchýlí se k tomuto starému typu organizace, který tak dobře známe: k politické straně.