Estonsko: „Saatská bota“, poslední střípek ruské říše

Krajina v okolí Polvy nedaleko Saatské boty.
Krajina v okolí Polvy nedaleko Saatské boty.
26 srpen 2013 – Postimees (Talin)

Úzký pruh 115 hektarů ruského území vklíněného do jihovýchodního cípu Estonska přitahuje turisty svou svébytností. Jeho návrat zpět pod Estonsko ale na sebe nenechá dlouho čekat. Pro místní obyvatelstvo to znamená velkou úlevu.

Za deset let se „Saatská bota“ stala hlavní turistickou atrakcí värského okresu. Ale dohoda o státních hranicích, kterou se Moskva a Tallinn chystají v brzké době ratifikovat (datum už bylo několikrát odloženo), udělá za touto jedinečnou příležitostí projít se částí Ruska bez víza definitivní tečku.

Možností vkročit na ruské území je na trase Värska-Saatse víc, ale „bota“ je nejznámější, už jen proto, že tu bylo několik pěších zadrženo a posláno do vězení na nejbližším hraničním přechodu nebo v Pskově [v Rusku].

„Podél silnice jsou ruské cedule, u nichž se turisté rádi fotografují, i když se tím dopouštějí přestupku,“ říká Andres Oimar, který tu pracuje jako pohraničník od začátku devadesátých let. „Ani ne před měsícem se tu chystal fotit ceduli jeden Brit. Podařilo se nám ho chytit těsně před tím, než překročil kontrolní čáru [hranici].“

Pěšky se nesmí

U vstupu na ruské území jsou skutečně rozestavěny cedule s nápisem „zákaz zastavení“, nebo dokonce „zákaz vstupu chodcům“. Pohybovat se tu lze pouze v dopravním prostředku, ať už v autě, na kole nebo na oslu.

Liide Lustiová, obyvatelka obce Seniki [v Estonsku], byla také zadržena a převezena na hraniční přechod v Krupě [v Rusku]. „Strávila jsem tam 24 hodin. Pak mě odvezli do Värské. Pokutu jsem nedostala,“ říká Lustiová. „Na ‚botě‘ roste hodně hub, ale když tě chytí, odvezou tě na stanici.“ Místní lidé sem mají tendenci zamířit bez povolení, jakmile jsou lišky na estonské straně vysbírané.

Na atrakci jménem „bota“ se byl podívat, i když ne zrovna schválně, i starosta obce Värska Raul Kuldre. „Když byla hranice čerstvě vytyčena a situace byla ještě trochu chaotická, šel jsem si zaběhat z Värské do Saatse,“ svěřuje se starosta. „A jednu noc jsem pravda strávil v krupské base.“

V prvních letech po vyznačení hranice byli ruští pohraničníci podle Oimara přísnější. „Dnes jsou osoby zadržené na ruském území často předávány naší stráži,“ říká. Některé provokace, nemluvě o překupnících, které „botu“ využívají k pašování ruského zboží do Estonska, mohou nicméně skončit špatně.

Až vstoupí v platnost dohoda o hranicích, bude „bota“ patřit Estonsku, které Rusku na oplátku postoupí odpovídající počet hektarů svého území (celkem 126 ha).

Rozloha „boty“ odpovídá přibližně velikosti statku, který v éře Sovětského svazu náležel z neznámých důvodů k ruské obci Gorodišče, a nikoliv k sousedním estonským vesnicím Sesniki či Lutepää. Bývalý majitel ho opustil před více než deseti lety, protože musel pokaždé, když se vracel domů, projít ruskou a poté estonskou hraniční kontrolou.

Murphyho zákony

Podél „boty“ lze zahlédnout nejméně tři dřevěné přístřešky, odkud si pohraničníci zvykli sledovat, co se děje v okolí. Dobře vědí, že občané Evropské unie nemohou odolat pokušení zastavit auto, aby se v Rusku vyfotografovali. Pohraničníci i místní obyvatelé vyprávějí, že na „Saatské botě“ platí Murphyho zákony: pokud se má auto někde porouchat, tak tady.

„Poruchy jsou tu časté, a dokonce i nehody,“ říká Oimar. Občas z jednoho prostého důvodu: mladí vědí, že se na ruskou silnici nevztahují estonské zákony a že tu naše policie ani pohraniční stráž nemají žádné pravomoci. A ruští pohraničníci rychlost nekontrolují.

Pokud auto zastaví kvůli technickým problémům, provede nejdřív ruská hlídka kontrolu vozidla. Když jde opravdu o prázdnou nádrž nebo problém technického rázu, dovolí estonským pohraničníkům přivést benzín nebo vozidlo odtáhnout do Estonska.

K „botě“ se vážou specifické technické problémy. Tím prvním je linka vysokého napětí, která tudy prochází, tím druhým stav silnice. Pokud dojde k poruše vedení vysokého napětí, je potřeba požádat ruskou stranu o povolení k opravě, která se následně provádí pod dohledem ruských a estonských pohraničníků.

Pro obyvatele obce Sesniki znamená návrat území pod správu Estonska skutečnou úlevu. Vello Kikamägi, který prochází přes „botu“ každý den, tvrdí, že to lidem zvedne morálku: „Dneska musím přejít území jiné země... Takhle už to trvá dlouho. Doufám, že silnici konečně vyasfaltují, už jen proto, že jsme museli tuhle situaci tak dlouho snášet.“

Překlad: Lenka Graffnetterová

Factual or translation error? Tell us.