Na začátku jich bylo sedm. *„Známý mi řekl, abych vzal auto a přijel k parlamentu. Chtěli jsme být taky jednou slyšet,“ vzpomíná Zlatko Abaspahič. Všichni měli stejný problém: nemohli pro své novorozené děti získat rodné číslo, jelikož parlament nebyl schopen se shodnout na novém zákoně, který by to umožnil. Tím začala tzv. „babolucie“, kterou Bosna zažila letos v létě.

Občané vyjeli s kočárky, bubínky a píšťalkami do ulic pokárat politiky. Nelíbily se jim zmatky kolem rodných čísel a další věci, jako například nedostatek peněz pro vysoké školy či astronomické platy poslanců. „Za posledních dvacet let je to poprvé, co veřejně vyjadřujeme své obavy a nespokojenost,“ říká Aldin Arnautovič, který stojí hned v první řadě.

Protestní hnutí tohoto typu jsou dneska v kurzu. Ke spontánním demonstracím došlo v Chorvatsku, Rumunsku a Makedonii. Ve Slovinsku museli premiér, vůdce opozice a jeden ze starostů tuto zimu odstoupit ze svých funkcí.

V Bulharsku na jaře vláda podala demisi a odstoupil starosta města Varny, v zemi vypukla nová vlna demonstrací, která svým rozsahem zcela zastínila jakákoliv jiná protestní hnutí. Tisíce lidí už skoro dva měsíce blokují ulice v okolí bulharského parlamentu a dožadují se nových voleb.

Politici na dovolené

Demonstrace pokračují i přesto, že poslanci odjeli na dovolenou, jakoby se nic nedělo. V horku zapadajícího slunce je vzduch kolem opuštěné budovy parlamentu plný potu, z tisíců píšťalek lítají sliny. „Pěknou dovolenou!” stojí na jednom z transparentů. „Srpen vás nezachrání.“

„Tady vidíme, jak složité je vyvolat pád komunismu,“ říká Hristo Vodenov. Naráží tím na fakt, že současná politická (vládní i opoziční) garnitura stále pevně zakořeněna v bulharské komunistické minulosti. Demonstrující se jí dnes chtějí už konečně provždy zbavit.

Důvody, které je nutí vycházet do ulic, jsou vždy lokální. Na začátku jsou středem pozornosti korupční skandály nebo konkrétní osoby, které pak přecházejí v rozsáhlou vzpouru občanů.

Ačkoliv jsou demonstrace většinou lokální, mají toho mnoho společného. Srdja Popovič, který se proslavil během lidové vzpoury v Srbsku, jež donutila k demisi Slobodana Miloševiče, nyní nabízí podobným hnutím své zkušenosti. Mluví o „people’s power” (moci lidu). „Podobně jako v Turecku a Brazílii bálkánské demonstrace ukazují, že hlavní politické proudy ztratily legitimitu a že obyčejní, kreativní lidé se mohou stát důležitými mocenskými aktéry.“

Skandály a cynismus ničí důvěru

Celý Balkán zpochybňuje legitimitu politické třídy. Korupční skandály a politický cynismus nahlodávají důvěru. Z volebních slibů se stal špatný vtip a v každé zemi najdeme politiky, kteří se sice znemožnili v podivných obchodních aférách, ale stále se drží moci jako klíště.

Čeho se však demonstrující snaží dosáhnout? Odpověď je na jedné straně zcela jasná. Aktivisté očekávají více transparentnosti a že se jejich političtí lídři budou chovat zodpovědněji. Chtějí za své daně konkrétní výsledky a především respekt. Politici jsou tu totiž kvůli občanům a ne naopak.

Konkrétních programů je však málo. Všichni demonstrující shodně odmítají vládnoucí politické praktiky. Často je ale už nic dalšího nespojuje. „Já tam ty lidi moc nemusím,“ říká výmluvně chorvatský liberální demonstrant a ukazuje přitom prstem směrem k nacionalistické skupině, která se protestu také účastní. „Ale z vlády jsem znechucený ještě víc...“

Když demonstranti protestují proti politické nomenklatuře jako celku, existuje mezi nimi jistá shoda. Zavedené strany, které se pokoušejí k protestům přidat, většinou nemají úspěch. „Nejsme tu, abychom nynější vládu nahradili nějakou další,“ zní jeden z nejvíce rozšířených sloganů.

Protesty bez lídra

Z protestních hnutí však zatím nevzešel žádný lídr. Kdokoliv se pokusil na tuto pozici dostat, byl ze svého piedestalu zase rychle smeten. Osobnosti, které se profilují v organizaci demonstrací, se vždy co nejrychleji snažily zbavit nálepky mluvčího, aby je ostatní demonstrující nezačali okamžitě kritizovat. O strategiích se často jedná na plenárním shromáždění. Každý demonstrující může ostatním předložit vlastní vizi.

Absence lídrů a konkrétních programů je pro tato protestní hnutí výhodou a nevýhodou zároveň. Umožňuje jim shromažďovat velké a nesourodé skupiny, to ale taky znamená, že se nikdo neujme vedení, aby prosadil skutečné reformy.

Oficiální opozice je zrovna tak podezřelá jako vládnoucí strany. Vzniká tím přehršel malých stran, z nichž žádná nevyvolává důvěru. Hrozí proto nebezpečí, že volby ztratí svou funkci a přestanou být motorem změny.

Podle některých výzkumů podporuje v Bulharsku demonstrující až polovina obyvatel. Lze spekulovat, že jde o ty samé lidi, kteří obyčejně nechodí k volbám. Averze k politice a podezřívavost jsou zde natolik zakořeněné, že „politika“ je vnímána jako problém a ne jako řešení.

Politici se proto snaží bouři prostě přestát. Slovinský premiér Janez Janša se ve funkci udržel o měsíc déle, zatímco všichni čekali, že ohlásí konec kariéry. V Bosně se parlament rozhodl jednoduše vyhlásit prázdniny, v naději, že demonstrující to nakonec vzdají. V Bulharsku nechce premiér Plamen Orešarski o nových volbách prozatím ani slyšet. Snaží se místo toho napětí zmírnit zapíráním reality nebo populistickými kroky, jako je zvyšování důchodů a rodičovských přídavků.

Připomenutí povinností

Ale bez konkrétních cílů je těžké posoudit, zda měla vlna demonstrací vůbec nějaký úspěch. Možná přece jen ano: „Alespoň jsme zahnali apatii a ukázali, že společně můžeme něčeho dosáhnout,“ říká v Sarajevu Arnautovič. „I kdyby hnutí teď zkolabovalo, mohou z něho vzejít nové skupiny.“

Bělehradské centrum CANVAS se zabývá využitím nenásilných politických strategií a specializuje se na teorii lidové moci. CANVAS vydává knihy, organizuje konference a v případě zájmu může protestním hnutím poradit. Jeho zakladatel Srdja Popovič vidí v současné vlně demosntrací, která se prohnala Balkánem, přímou souvislost s tím, co se dnes děje v Brazílii a Turecku. „Občané se učí připomínat politikům jejich povinnosti.“

Proto je nutné s politiky komunikovat. Mají demonstrující jasnou vizi a jsou schopni jednat disciplinovaně? A jsou příslušníci vládnoucí garnitury naopak schopni shodnout se s demonstranty na společných hodnotách, nebo je považují jednoduše za zrádce a teroristy, tak jako turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan?

V tomto smyslu se zatím zdá být nejúspěšnější slovinský příklad – zkompromitovaní politici zmizeli ze scény a nová vláda si je dobře vědoma, že ji mají občané pod dozorem. Následující měsíce ukážou, zda se protestním hnutím v dalších zemích podaří něco podobného.