Evropská agentura pro životní prostředí 12. října 2010 upozornila: „Nová zpráva ukazuje, že vzhledem k výraznému poklesu emisí CO2 v roce 2008 a 2009 by evropská patnáctka mohla dosáhnout, ne-li překročit cíle Kjótského protokolu, to znamená osmiprocentní snížení emisí CO2.“ Podle zprávy je pak „evropská sedmadvacítka na dobré cestě k tomu, aby do roku 2020 dosáhla cíle snížení emisí o 20 %“. Studie ukazuje, že produkce CO2 byla v roce 2009 ve srovnání s rokem 2008 o 6,9 % nižší. Jedná se o nejvýraznější snížení od doby, co se emise oxidu uhličitého kontrolují.

Všichni se shodují na tom, že hlavním důvodem tohoto poklesu byla hospodářská krize. Nicméně optimismus zprávy, který vyzařuje i z komuniké Evropské komise z 26. května 2010, je až ohromující: „To, že se dnes navzdory prognózám z roku 2008 blížíme požadovanému dvacetiprocentnímu snížení, je zjevně povzbuzující vzhledem k cíli, který jsme si vytyčili a kterým je snížení emisí o 30 %.“ Za těmito opatrnými slovy se přitom skrývá tvrdá logika. V prvních verzích zprávy se o dopadu hospodářské krize na emise CO2 mluvilo vyloženě nadšeným tónem, což vyvolalo značný odpor i v prostředí tradičně nakloněném evropskému ekologickému dirigismu.

Klimatická agenda pro extremisty

V interním dokumentu svazu německých zaměstnavatelů BDA se například můžeme dočíst: „Méně výrazný hospodářský růst by neměl být vychvalován jako nástroj ochrany klimatu.“ Průmyslové organizace v ostatních evropských zemích zaujaly podobná, nebo ještě ráznější stanoviska. Zveřejnění konečné zprávy vyvolalo pobouření, zejména pak na straně Business Europe (konfederace evropského podnikání) a Eurelectric (sdružení elektroenergetických firem). Poprvé se stalo, že dva většinoví akcionáři evropské exekutivy – Francie a Německo – zaujali zdrženlivý postoj, který vyjádřili společným prohlášením svých ministrů průmyslu. Ale vůbec největším odpůrcem se ukázal být evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger.

Klimatická agenda byla svěřena Dánce Connie Hedegaardové, která vede od roku 2009 Generální ředitelství pro otázky klimatu, které bylo speciálně pro ni vytvořeno. Hedegaardová je považována za „extremistku“. V povědomí mnohých zůstala zapsána jako „kmotra“kodaňského summitu [COP15], který byl zpočátku formulován jako oslava ekologické blahoslavenosti Baracka Obamy, který ale nakonec skončil skutečným fiaskem, když jeho hlavní aktéři – USA, Indie a Čína – odmítli vzít na sebe po Kjótu další závazky.

Snížení zelených dotací

Větev, na které evropský zelený průmysl seděl, zlomila krize. Především pak ale poklesla poptávka: zavádění nových výrobních kapacit se už nejeví jako nezbytnost. Podle odhadů poklesla v EU poptávka po primární energii v období let 2005-2010 o 3,4 %. Dnes víme, že podobné hodnoty jako před krizí můžeme očekávat nejdříve po roce 2020. Evropská komise počítá, že zvýšení celkové spotřeby dosáhne v letech 2015-2030 sotva čtyř procent. V porovnání s prognózami z roku 2007 bude spotřeba dokonce o šestnáct procent nižší. Všichni Evropané mají nyní těžší přístup k úvěrům. Tento jev má zvlášť negativní dopad na průmysl s vysokým kapitálem, pro nějž jsou typické vysoké fixní náklady a nízké variabilní náklady, jako je tomu v případě nových obnovitelných energií. Nyní je tak složitější shromáždit kapitál na výstavbu zařízení a takřka nemožné věnovat tento kapitál na výzkum a vývoj.

Téměř všechny evropské země v poslední době snížily dotace. Italská vláda seškrtala výdaje na fotovoltaický sektor v průměru o 20 %. Ve Španělsku, kde snížení dotací dosáhlo v některých případech 45 % ceny zařízení a kde bylo uzavřeno několik velkých podniků na výrobu slunečních panelů, se od té doby otevřeně mluví o „sluneční bublině“. Dotace postupně snižovalo i Německo: nejprve o 3 %, později – v lednu 2010 – o 13 %, a nakonec od roku 2012 o 21 %. Velká Británie oznámila desetiprocentní snížení dotací od roku 2013. Tato změna kurzu nicméně poukazuje na hlubší otázky, které nesouvisí pouze s hospodářskou situací. Není žádné tajemství, že některé země, jako Německo, Španělsko či Dánsko, pohlížejí na environmentální politiku prismatem politiky průmyslové: chceme být ekologičtí, ale ještě lépe, budeme-li ekologičtí a bohatí zároveň. Tato metoda ale selhala. V nejlepších případech bylo bohatství pouze transferováno, nikoliv vytvořeno. A právě transfer jej možná nakonec zničil.

Zbyly jen iluze?

Pokud byla Evropa ze začátku světovým lídrem zelené technologie, pak už se o ní dnes to samé říci nedá. Čínští výrobci přišli s agresivní obchodní politikou, která na jednu stranu snížila výrobní náklady a zároveň nadměrně zvýšila marže a na stranu druhou odvedla zelenou rentu za evropské hranice. V Evropě továrny zavírají brány, zatímco čínská výroba slunečních panelů – převážně financovaná z našich dotací – vzrostla v roce 2010 o 50 %.

Co z toho všeho zbývá, kromě trosek krásné iluze? Evropa zčásti nadále setrvává v myšlenkové netečnosti: na summitu o klimatických změnách v Cancúnu [COP16/CMP6] bouchne pěstí do stolu a před zbytkem světa bude vykřikovat, jak je ctnostná. Při bližším pohledu ale zjistíme, že se evropský realistický proud chystá formulovat nové cíle a nové strategie opírající se o tezi, že si zdroje energie nejsou všechny rovny a že ne všechny zasluhují nezměrnou finanční podporu. Zelené energie musejí reagovat na signály trhu a na strukturovanější poptávku. Například je možné znovu zvážit dotace do biopaliv a podpořit ty technologie, které je vyrábějí za konkurenční ceny a zkoumají okrajový terén. Co se týče výroby větrné energie, měla by se pravděpodobně soustředit pouze do větrných oblastí a nezavádět se tam, kde větrníky pracují jen 1 000-1 500 hodin ročně.

Jestliže se propast mezi tradiční a tak zvanou čistou energií zmenšuje, pak lze mimoekonomické cíle uskutečňovat levnějším a sociálně přijatelnějším způsobem. Nicméně je nutné ustoupit od dirigistického modelu s jeho plánováním cen a množství vyrobené energie, který až doposud určoval evropský přístup, a přistoupit na logiku podporující konkurenceschopnost, kdy by byly zvýhodňovány ty zdroje energie, které neprodukují CO2 (zvýhodnění by mohlo mít podobu sankcí pro ostatní, například ve formě uhlíkové daně). Nižší, popřípadě nulová produkce emisí CO2 není nicméně absolutní zárukou přežití. Může se to zdát paradoxní, ale zastavení přílivu snadno dostupných peněz může přetvořit zelenou housenku v obnovitelného motýla.