Kam zmizeli intelektuálové?

Bývaly doby, kdy intelektuálové všech zemí dokázali vytvořit jednotnou frontu, kdykoliv si to mezinárodní situace žádala. Obyčejně postupovali následovně: dva či více z nich složili výzvu Spojeným národům nebo nějaké jiné instituci, text rozšířili mezi svými kolegy a nakonec konečnou verzi vytiskli v listu Le Monde. V případě Sýrie se zdá, že tato doba je daleko za námi.
Ještě před dvěma lety, v červnu roku 2011, si sedm spisovatelů a myslitelů dalo tu práci a vyzvali Radu bezpečnosti, aby přijala rezoluci umožňující v Sýrii zasáhnout. „Bylo by tragické a morálně nepřijatelné, kdyby se o takové rezoluci nediskutovalo, nebo kdyby byla jednoduše zamítnuta kvůli nebezpečí veta nebo protestního hlasování“. Signatáři byli Umberto Eco, David Grossman, Bernard-Henri Lévy, Amos Oz, Orhan Pamuk, Salman Rushdie a Wole Soyinka – všichni z nich spisovatelé, včetně jednoho laureáta Nobelovy ceny.
O devět měsíců později se k podobnému pokusu odhodlalo 50 světových osobností, i tentokrát ve spojitosti se Sýrií. Německý filozof Jürgen Habermas, bývalý prezident Richard von Weizsäcker, znovu i spisovatelé Eco a Grossman spolu se čtyřiceti dalšími napsali, že kvůli nedostatku souladu v mezinárodním společenství získal Asadův režim falešný dojem, že „násilné represe jsou přijatelným způsobem, jak dojít svého cíle“.

Obscénní argumentace

A od té doby je úplné ticho. Nevzdali se jen Francouzi a ve Francii zůstává syrská otázka v popředí veřejné debaty. Filozof Bernard-Henri Lévy své námitky už veřejně vyjádřil, spolu se svými krajany André Glucksmannem a bývalým ministrem zahraničí Bernardem Kouchnerem, podobně jako v roce 2011, když se pozornost soustřeďovala na Libyi.
V říjnu minulého roku jejich trio v deníku Le Monde společně argumentovalo, že Francie a Amerika by měly vojensky zasáhnout, abychom se vyhnuli tomu, že syrští povstalci zaujmou ještě více protizápadní postoje. „Dost bylo výmluv. Dost bylo zbabělosti. Demokratická budoucnost Sýrii si žádá rozhodnou reakci,“ napsali tehdy Lévy, Glucksmann a Kouchner spolu se čtvrtým kolegou v Le Mondu.
Lévy a Kouchner se k situaci vrátili minulý týden. V televizním pořadu 22. srpna označil Lévy ruské a čínské veto za „nestoudnost“. Na otázku, zda nehrozí, že Asadův režim pouze nenahradí islamisté, odpověděl: „V situaci kdy se tu plynují děti, je taková argumentace obscénní.“ Kouchner zase v rozhlasovém rozhovoru řekl: „Ztratili jsme už dost času. I když je to nyní obtížnější, musíme něco udělat. Něco, čím bychom si zachránili tvář.“ Zaznívají však i diametrálně opačné názory. A to i ve Francii, kde Jean-Marie Le Pen, čestný předseda Národní fronty, včera útočil na své spoluobčany ochotné jít do války „z pohodlných židlí pařížských bister.“
Tento přístup je odvozen z radikální realpolitiky amerického konzervativního komentátora Daniela Pipese (syna slavného historika a odborníka na Rusko Richarda Pipese). Ten tvrdí, že bychom měli podporovat Asada a srovnává tento přístup s koalicí spojenců během druhé světové války. Jak napsal před pěti měsíci, „Stalin byl mnohem větší tyran než Asad,“ avšak po roce 1941 bylo „nutné udržet německé jednotky v bojích na východní frontě“* a proto nešlo než podporovat Sovětský svaz.

Umění identifikace s problémem

V článku v pravicovém listu The Washington Times sní Pipes of situaci, kdy by „Teherán, povstalci a Ankara bojovali jedni proti druhým, až do vzájemného vyčerpání“. Pipes vzpomíná na válku mezi Iránem a Irákem (1980-1988) a tvrdí, že bývalý irácký prezident Saddám Hussein válku v Perském zálivu vyvolal a jeho režim byl ten krutější. Tehdejší iránský nejvyšší vůdce Ajatolláh Chomejní však byl „ideologicky nebezpečnější a agresivnější“, dodává Pipes a cituje údajný výrok Henryho Kissingera: „Škoda, že prohrát nemohou obě strany.“
Tento přístup, který Lévy pokládá za „obscénní“, nicméně nevysvětluje, proč se francouzskému filozofovi daří mobilizovat tak málo přívrženců. Kanadský historik a bývalý politik Michael Ignatieff se o vysvětlení pokusil před dvěma týdny v čtrnáctideníku Boston Review.
Ignatieff sám je pro vojenský zásah. „Je to pěkný zmatek. Musíme postupovat opatrně. Mezinárodní společenství má velkou zodpovědnost za to, aby po pádu Asada nedošlo k nejhoršímu“, řekl v březnu kanadskému deníku Globe and Mail.
Ignatieff však také nabízí analýzu důvodů, proč je vyhýbání se riziku na Západě dnes označováno za „Realismus“ s velkým R. V časopise Boston Review srovnává syrskou krizi s konfliktem v Bosně před dvaceti lety. Podle něj jsou zde dva klíčové rozdíly.
V 90. letech bylo Rusko na kolenou a Čína teprve začínala růst. „Ani jedna z obou zemí nestála vojenskému zásahu v cestě. Syrská krize ale dnes poodhaluje obrysy zcela jiného světa.“ Druhým rozdílem je, že stejně důležitá je snaha akci zabránit. K zásahu je toho potřeba víc, než jen soucit s obětmi. Je nutné „umět se identifikovat s problémem, který demokratické voličstvo na Západě skutečně považuje za důležitý,“ tvrdí Ignatieff.
„V Bosně to tehdy pochopili. Před světem se prezentovali jako obránci evropských hodnot, například prostřednictvím svého ministra zahraničí Mo Sacirbeye, který skvěle mluvil anglicky. Ačkoliv důvody k zásahu bylo bombardování Sarajeva a pád Srebrenice, ideologické základy k němu již byly položeny.“

Diskuze

Zasáhnout, nebo ne? Nevyřešené dilema Západu

„Bouřlivá debata o zásahu v Sýrii“, [píše Le Monde] s datem 30. srpna, který si klade otázku, zda je „vojenská intervence proti Damašku odůvodněná“.
„Použitím chemické zbraně byla překročena mez, což vyžaduje reakci,“ domnívá se na stránkách deníku Rony Brauman. Bývalý ředitel Lékařů bez hranic a stoupenec humanitárního zásahu vysvětluje svůj postoj tím, že chemické zbraně

slouží jen k zasévání hrůzy, zatímco klasické zbraně nejčastěji usilují o dobytí strategických pozic. Fyzické utrpení je nesmírné a zároveň neidentifikovatelné. Chemickou zbraní se nemění rozměr krveprolévání, ale představuje kvalitativní skok ve směřování této války.

Le Monde poznamenává, že „veřejné mínění není vojenskému zásahu příliš nakloněno“, a upozorňuje na pochybnosti Paříže, Londýna a OSN ohledně diplomatické strategie. „Londýn rezignuje na bezprostřední akci“ a francouzský prezident

François Hollande využil dnešní návštěvy šéfa syrské opozice Ahmada Džarby v Elysejském paláci k prosazení alternativního řešení vojenského zásahu v Sýrii.