Slavné parlamenty, jako britská Dolní sněmovna, za sebou mají dlouhou historii. To však není případ Evropského parlamentu (EP). Ten byl vytvořen politickými představiteli a stal se zmateným celkem, který zastupuje úhrnem téměř půl miliardy obyvatel EU.

Nicméně nejedná se o běžný parlament,“ uznává Jean-Luc Dehaene, bývalý ministerský předseda Belgie a jednička na kandidátce vlámské křesťanskodemokratické strany (CD&V) pro volby do Evropského parlamentu: “Způsob práce se od jiných parlamentů liší. Můžeme být spíše srovnáváni s americkým Kongresem. Je jasné, že jsme poněkud méně viditelní, neboť nezastupujeme jen jeden jediný stát.” „To přijde,” ujišťuje Graham Watson, předseda parlamentní skupiny liberálů v rámci EP.

Dnes nás můžete přirovnat k Ústavodárnému národnímu shromáždění, které vzniklo po vypuknutí Velké francouzské revoluce. Budujeme stát 'Evropa'.“ Watson, který by se chtěl stát předsedou EP, byl od svého zvolení před patnácti lety svědkem přeměny parlamentu, „V roce 1994 představovalo 80 procent všech poslanců veterány, kteří již za sebou měli kariéru v národní politice. Dnes je lidí, kteří v parlamentu sedí s cílem aby fungoval, mnohem více. Od svého založení se EP vyvinul. V současné době máme možnost dělat důležité věci.“ Avšak tyto důležité věci se často skrývají za malými detaily. Řada poslanců se zabývá velmi technickými tématy, jako je nakládání s chemickými látkami (REACH) či emisemi CO2 u různých typů vozidel. Jedná se o důležité záležitosti, které mají přímý vliv na život a práci občanů, ale často je obtížně je vysvětlit.

Dehaene chápe, že se jeho kolegové vrhají do techniky. „Ten, kdo se specializuje, se může stát v rámci vyjednávání s Komisí a členskými státy mluvčím úplně celého parlamentu. Rovněž může zastávat důležitou pozici, v každém případě mnohem důležitější než v rámci národního parlamentu. Může vyjednávat téměř jako rovný s rovným s ministrem či komisařem“. Evropští poslanci mimoto využívají roztříštěnosti moci v Evropě.

Dorette Corbey (PvdA, Nizozemská strana práce) je příkladem poslankyně, která se dala na techniku. V rámci směrnice REACH a energo-klimatického balíčku vyjednávala s Komisí a Radou. „Takto jsem mohla zanechat svůj otisk na směrnici o pohonných hmotách i výměně emisních kvót a obnovitelných zdrojích energie“, říká poslankyně.

Důsledek: Paní Corbey se často ocitala zcela pohlcená chemií a ekologií. „Často je velmi těžké vysvětlit co jsme udělali, že se toho ani neodvážím. Co se týče směrnice REACH, bylo to hrozně technické. Ale to je právě to, na čem záleží: jaké látky spadají přesně pod určité předpisy, na které společnosti se vztahují a například zda je testování na zvířatech opravdu nutné pro zajištění bezpečnosti. Skutečnost, že jsme méně viditelní než členové Národního shromáždění je občas frustrující, ale já vím, že jsem se mohla rozhodnout“.

Skutečnost, že práce v Bruselu a Štrasburku je tak technická nedělá rokování parlamentu moc atraktivní. „Také to dělá problém médiím“, uvádí Dehaene. „Jakákoliv podívaná je v rozporu s našimi pravidly a to je důvod proč to média nezajímá". „Pokud bychom je chtěli přilákat, musíme uspořodát mezi poslanci zápas boxu či vyslat někoho nahého na tribunu,“ říká s úsměvem. Nicméně uznává, že problém je i na straně parlamentu. „My zde nemáme smysl pro teatrálnost". Dehaene si však nemyslí, že zavedení mikrofonu představuje hrozbu. „S více než sedmi sty lidmi přirozeně potřebujeme určitou disciplínu. Je tedy třeba zamezit nekonečným debatám“.