Parlament včera dostal prostor pro rozsáhlou diskusi o průkaznosti důkazů o tom, že Sýrie použila chemické zbraně, a o zákonnosti reakce s použitím síly. Bylo lepší, že diskuse proběhla, než aby byla zrušena, protože žádné rozhodnutí o vojenském zásahu by se nemělo brát na lehkou váhu.

Výsledek hlasování byl však katastrofální. Pro premiéra, který neodhadl svou stranu, to byla pohroma. Byla to pohroma i pro zemi, která se obrátila zády k tradici a boji s tyranií. Byla to pohroma pro západní spojence, rozdělené selháním Britů stát při svých spojencích. A zejména to byla pohroma pro obyvatele Sýrie, kteří vědí, že mají v nouzi jen velmi málo přátel.

Jedinou útěchou je, že hlasování nezastaví úplně všechny kroky Západu. Jen málo řečníků bylo ochotno si přiznat, že hlasování v dolní sněmovně nerozhodne, kdy nebo zda vůbec režim prezidenta [Bašára] Asada padne a skončí utrpení syrských občanů. Jediná západní vláda, která v této krizi může mít potenciálně rozhodující roli, jsou Spojené státy.

Na počátku povstání proti Asadovi bylo možné argumentovat tím, že Spojené státy neměly žádný výrazný strategický zájem na jeho výsledku. To však přestalo platit ve chvíli, kdy se Obama vyjádřil k použití chemických zbraní jako zlomovému bodu, která plány Američanů změní. Tento zlomový bod byl již opakovaně překročen.

Nenávratně poškozená pověst

Obama poprvé využil odkaz na chybné informace zpravodajské služby v Iráku v roce 2003, aby v celé záležitosti prosadil větší transparentnost a získal více času. Ví, že nyní tento argument prostě jen zopakovat nemůže. Pokud Spojené státy na masakr více než tisícovky civilistů minulý týden v Ghútě nezareagují rázně, bude jejich důvěryhodnost jako spojence Izraele, Turecka, Jordánska a dalších klíčových hráčů v regionu nenávratně narušena. To samé by platilo pro schopnost USA zabránit jiným rebelským režimům používat či získávat chemické zbraně.

Ve Washingtonu i v Londýně se opoziční politici spíše snaží reflektovat obavy veřejnosti z vojenského zákroku, než aby vytvořili jednotnou frontu. Republikánský předseda Sněmovny reprezentantů John Boehner obvinil Obamu, že se nedostatečně radil s poradci, a vyžádal si detailní zdůvodnění veškerých operací.

Tento přístup je v Americe méně překvapivý než v Británii, pokud vezmeme v potaz, kolik stálo posledních deset let bojů ve Střední Americe a na Blízkém východě Spojené státy na životech, majetku a prestiži. Bylo by vlastně zvláštní, kdyby se veřejné mínění v těchto zemích vyslovilo pro intervenci ve formě nového ozbrojeného konfliktu v regionu tak krátce poté, co se jejich vojska stáhla z Iráku. To však neznamená, že analogie s Irákem je správná či zákrok v Sýrii špatný.

Sýrie není Irák

Je nutné zopakovat, že při invazi amerických a spojeneckých vojsk do Iráku bylo použití chemických zbraní Saddámem Husajnem již několikaletou minulostí a dostupné důkazy o zásobách těchto zbraní nebyly potvrzeny. Oproti použití nervového plynu v Sýrii je tu velký rozdíl. Důkazy o vině režimu při útocích v Ghútě se zdají být přesvědčivé.

Generální tajemník OSN Ban Ki-Moon naléhavě žádal prezidenta Obamu, aby nejprve nechal inspektory prověřit, že tyto zbraně byly opravdu nasazeny, než rozhodne o vojenském zákroku. Rozhodl se tak nikoliv proto, že věří, že inspektoři naleznou nové důkazy, které by přesunuly vinu na někoho jiného nebo ji oslabily, ale aby získal více času na to „dát míru šanci‟. Rozhodně bychom tuto šanci míru dát měli, ale snaha o jeho docílení diplomatickou cestou v Sýrii naprosto selhala.

Vojenský zásah, který by zabránil Asadově režimu v používání dalších chemických zbraní a který by omezil jejich nasazení, nevylučuje pokračující diplomatické snahy. V nejlepším případě by toto úsilí mohlo donutit obě strany k vyjednávání. Existuje celá řada horších scénářů, včetně odvety Íránu proti Izraeli, ale nejhorší na této neradostné křižovatce by bylo, kdyby Spojené státy vyslaly zřetelný signál, že jejich varování nic neznamená.