Prohlasujte mě na svobodu, nebo s sebou stáhnu celou zemi. Takový vzkaz vyslal italské vládě mnohokrát obžalovaný čtyřnásobný premiér a majitel tří velkých komerčních televizních kanálů Silvio Berlusconi. Jeho poselství dokresluje podstatu toho, co je právě teď v Itálii v sázce. Je Itálie moderní stát, v němž převládá právní řád, nebo je to léno institucializované nezákonnosti? V této chvíli nelze říct, který obraz Itálie zvítězí.

Má za sebou desítku soudních procesů, z nichž mnohé prošly všemi třemi stupni italské justice (soud prvního stupně, odvolání, odvolání proti odvolání), vytvářel zákony ad personam s cílem dekriminalizovat jím spáchané trestné činy, uplatňoval zdržovací taktiky za účelem zrušení procesů z důvodu promlčení domnělých trestných činů, čelil výrokům o vině v jednom stupni a osvobozujícímu rozsudku v dalším. Italský nejvyšší soud nyní s konečnou platností odsoudil Berlusconiho za daňový podvod. Proti rozsudku se nelze odvolat.

Byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody a díky milosti, jež má za cíl vyprázdnit italská vězení, mu bude trest snížen na jeden rok. Protože je mu přes sedmdesát, bude mu povoleno odsloužit si trest v jednom ze svých luxusních domovů. Jako zvolený senátor má navíc imunitu, díky níž nemůže být zatčen ani uvězněn, dokud senát neschválí jeho vyloučení. Hlasování by mohlo proběhnout v září. Nyní dal Berlusconi jasně najevo, že budou-li senátoři hlasovat proti němu, stáhne s sebou celý senát.

Ztráta voličských práv?

To, že Berlusconi skutečně může napáchat spoušť, je zjevné. Řídí a v jistém smyslu i vlastní jednu ze dvou velkých stran v současné koaliční vládě, která se ze všech sil snaží zavést reformy s cílem zastavit nynější dramatický pokles italské ekonomiky a vzbudit konečně důvěru zahraničních investorů. Stáhne-li Berlusconi svou stranu z koalice, jak vyhrožuje, za současného rozložení sil v parlamentu se nejspíš nepodaří sestavit novou vládu.

Existují obavy, že takový výsledek zemi paralyzuje a vrátí Itálii tam, kde byla před dvěma lety. Tehdy ji tlak finančních trhů málem přinutil požádat o záchranu EU a zvažovat okamžité vystoupení z eurozóny. V současnosti Itálie čelí 40procentní nezaměstnaností mladých lidí a o 26 procent nižší produkci než v roce 2007.

Kdyby Nixon odmítl akceptovat obvinění a pokusil se udržet u moci, byl by neprodleně odstraněn. To samé platí pro kteréhokoliv lídra v hlavních evropských demokraciích. Většina z nich by při první známce obvinění z vážného trestného činu odstoupila s vědomím, že jejich strana nebude podporovat někoho, kdo ohrožuje její věc.

Na stávající situaci v Itálii není ani tolik znepokojující Berlusconiho nestoudnost, jako spíš fakt, že vydírání z jeho strany je možné a má váhu.

Ač to může neznalé tamních poměrů udivovat, dokonce i seriózní noviny a uznávaní komentátoři se zjevně zdráhají dožadovat prosazení práva, zřídkakdy zmiňují podrobnosti Berlusconiho trestných činů a právě teď dodávají na věrohodnosti argumentu, že odstranění Berlusconiho z politické scény by znamenalo připravit miliony voličů, kteří ho podpořili v minulých volbách, o hlasovací právo. Jako kdyby v parlamentu neexistovala žádná nezávislá strana, která by zastupovala jejich stanoviska, jako kdyby si nemohli před dalšími volbami svobodně vybrat jiného lídra. Jak k tomu došlo?

Šarmantní, charismatický a nemilosrdný

Jedním z důvodů je samotná osobnost Berlusconiho. Je šarmantní, charismatický, přesvědčivý a nemilosrdný. Jeho vlivná mediální říše pak slouží jako hlásná trouba zmíněných kvalit, což mu umožňuje nepřetržitě ovlivňovat celostátní debatu. Jeho protivníky ukazují jím ovládaná média v pokřiveném zrcadle – když se ho pokoušejí napadat, jsou označeni „posedlými Berlusconim“, a když odsuzují jeho poklesky, jsou obviněni ze snahy porazit ho místo u volebních uren u soudu, což je prezentováno jako jasná známka slabosti.

Nicméně žádný ze zmíněných důvodů by sám o sobě neměl stačit na to dovolit Berlusconimu, aby držel celý národ tak dlouho ve svém područí. Pokud by ovšem v italské kultuře neexistovalo něco, co činí Italy náchylnými k tomu, aby se nechali okouzlovat, fascinovat, utvrzovat a především zastrašovat, zkrátka aby věřili Berlusconiho slibům nebo brali jeho přítomnost jako něco nevyhnutelného.

Berlusconiho úspěch tudíž není výkyv nebo anomálie, ale proniká až k samému jádru italské kultury a odhaluje všeobecnou nedůvěru Italů v to, že by politika kdy mohla být očištěna nebo vedena alespoň vzdáleně čestně. Berlusconiho tvrzení, že proti němu vznesená obvinění jsou konstrukce jeho nepřátel, tak dopadá na živnou půdu. Mnohým ve skutečnosti tento stav věcí vyhovuje, dokud ospravedlňuje jejich vlastní malé poklesky a daňové úniky. Takže zvítězí-li justice a Berlusconi bude vyloučen z politického života, miliony Italů v tom neuvidí potvrzení právního státu (což je něco, co by mohlo ztížit život všem), ale jednoduše jako jednu bitvu, kterou vyhrála druhá strana.

Odvěká intuice

Dichotomie dobra a zla, mravnosti a nemravnosti nebo dokonce efektivity a neefektivity, na základě nichž by podle nás měli být politici posuzováni a souzeni, jsou v Itálii vždy podřízeny otázce vítězství a prohry. Na tom jediném záleží. A Berlusconi vždy sám sebe prezentoval jako vítěze.

V postřezích o italských zvycích z roku 1826 poukazuje Giacomo Leopardi na to, že žádný Ital nebyl nikdy bezvýhradně obdivován nebo naopak odsuzován, ale vždy měl svoje přívržence i kritiky, a to dokonce i po své smrti. S tím nelze než souhlasit, podíváme-li se na hrdiny a padouchy italského života od Mazziniho, Garibaldiho a Cavoura, přes Mussolliniho, až po Craxiho, Andreottiho a Berlusconiho.

Leopardi míní, že pro Italy je obtížné představit si vůdce jinak než jen jako lídra nějaké frakce nebo konkrétní zájmové skupiny. Tudíž na něj nezmění názor, ať už budou následky jeho vůdcovství jakékoliv. Protože jistý okruh příznivců věří, že vede bitvu proti starému nepříteli, nejsou jeho zločiny a pochybení podstatné.

Takže když moudří redaktoři některých uznávaných italských novin naznačí, že by možná bylo účelné ušetřit Berlusconiho a zachránit vládu, ve skutečnosti přijímají odvěkou intuici, která napovídá, že politici budou vždy zkorumpovaní. Bude-li Berlusconi ušetřen vězení, byť domácího, a bude-li mu umožněno podílet se i nadále na politickém životě, pak bude názor, že politický lídr je spíš feudální pán než obyčejný občan, definitivně stvrzen. A šance, že se italský přístup změní, bude na mnoho následujících let pohřbena.