Za Glienickerským mostem stojí snadno přehlédnutelná cedule s nápisem: „Zde byly do 10. listopadu 1989 rozděleny Německo i Evropa.” Jsou čtyři hodiny odpoledne, o 21 let později. Nyní se několik stovek metrů od cedule na adrese 74-77a Berliner Strasse tyčí elektrický plot. Na plotě je panel s tlačítky a jmenovkami místních obyvatel, žádná jména na něm však nejsou. Je tu také knoflík se třemi vyrytými písmeny: „Ruf” – „Volej”. Po stisku návštěvníka nasnímá kamera a ozve se mu domovní hlídač. Pokud nalezne na seznamu vaše jméno, brána slabě zabzučí a otevře se: vstoupili jste do Arkadienu, první tzv. gated community v Německu, zlaté postupimské klece ve čtvrti Glienicker Horn.

Tak daleko, tak blízko města

Jednadvacet let po pádu Berlínské zdi se v Německu staví zdi nové. Tentokrát hranice nerozdělují Východ a Západ, ale zámožné a nezámožné. Uzavřené rezidence na hlídaných pozemcích se objevují v Postupimi i v Berlíně, Frankfurtu a Lipsku. Obyvatelé zde žijí přímo uprostřed měst – od kterých jsou však neprodyšně odděleni. Perfektně posekané trávníky, obehnané plotem a zajištěné elektrickými bariérami, které čtyřiadvacet hodin denně sledují senzory a bezpečnostní služby. Něco takového je možné vidět v Los Angeles, Sao Paulu i v Moskvě. Nyní se trend zabezpečeného bydlení dostal i do Německa.

Výletní parníky plují po Havlu, kachna při břehu řeky provádí hejno mladých, podzimní slunce halí Babelsbergský palác do růžového svitu. Při pohledu ze střešní terasy svého luxusního, 270m2 velkého bytu v nejvyšším podlaží Arkadienu se Uwe Peter Braun nejprve na chvíli odmlčí. Ví, že pohled mluví sám za sebe. „Jediné, co tu chybí, jsou hory,” směje se essenský podnikatel. Jeho žena Andrea dodává: „Často jezdíme do Merana. Chceme vědět, že až se vrátíme, všechno bude v pořádku.” Braunovi mají na zdi Picassa a v obývacím pokoji psací stůl z roku 1743. „Často tu sedím, poslouchám klasickou hudbu a přicházím s nápady na nové patenty,” říká Uwe Peter Braun, který spolu se svou ženou vede firmu zabývající se „vytvářením inovačních sítí”. S padající tmou si oba, zdá se, při pohledu na červená světýlka infračervených kamer a senzorů, blikající v šeru, oddechnou.

Gated communities [tedy „uzavřené komunity”, i když anglický termín se vžil v mnoha cizích jazycích – pozn. překl.] jsou již dávno samozřejmostí v Jižní Americe či Spojených státech. Nyní se chudoba šíří i u nás a bezpečnost, víte, začíná být vážnější téma: tak je důležité krýt si záda,” vysvětluje Uwe Peter Braun. Krytí zad vyjde Braunovy na pěkné peníze. Jen na zabezpečení své rezidence měsíčně utratí 1300 euro. „Bydlel jsem už i levněji,” směje se znovu pan Braun. Peníze však nejsou problém, dodává.

Města za mřížemi

Když Andrea Braunová přijede svým Smartem k bráně Arkadeinu, vrátný ji rozpozná, brána se před ní otevře a pak se za ní zase zavře, může si oddechnout. „Pak se teprve cítím volná,” říká a myslí tím volná od strachu. „Někdy čekám i deset minut v podzemní garáži a ujistím se, že se sem nedostal nikdo, koho neznám.” “Ani si jich nevšimnete,” říká o videokamerách a jiných bezpečnostních opatřeních v areálu. Volnost a relaxace jsou pro Andreu Braunovou důležité.

Profesor Georg Glasze z Geografického institutu v Erlangenu zkoumá gated communities na celosvětové úrovni. Trend monitorovaného a oploceného bydlení se již dostal i do Polska: podobná sídliště rostou například vedle varšavských paneláků. Rozpolcují též města, říká Glasze, jelikož vysidlují nejchudší části populace do okrajových čtvrtí.

V některých lokalitách však tyto chudé složky očividně chtějí jenom to, aby je ostatní nechali na pokoji. Achim Anscheidt minutku zapřemýšlí, než se rozhodne s novináři mluvit. Je sobota a Anscheidt debatuje se svou ženou a architektem o tom, který druh koupelnových kachliček by v jejich podkrovním bytě vypadal nejlépe. Čerstvě postavená bílá budova s velkou skleněnou fasádou se jmenuje Carloft. Psalo se o ní už i v novinách. To ona ukázala, že ne každý je v berlínské čtvrti Kreuzberg vítán.

„Vítejte ve zbohatlíkově"

Vzduch v Reichenberger Strasse páchne uhlím – někteří ze zdejších obyvatel stále ještě nemají ústřední topení. Přes ulici se nachází Antifašistická knihovna, jiná budova je polepena transparenty proti růstu nájemného. Budova Carlovtu zde razí jako pěst na oko. Její obyvatelé nemají s růstem nájemného problém a jsou jenom rádi, že již nikdy nebudou muset těžce hledat místo k parkování. Přijedete z Reichenberger Strasse k výtahu, stisknete knoflík dálkového ovládání a do několika vteřin se otevřou dveře šedého výtahu. Pak autem vjedete až na terasu bytu, vysednete, uděláte dva kroky a presto, jste ve svém obývacím pokoji.

Na parkování na balkóně se názory mohou různit. Některým to tak možná i vyhovuje. Není však sporu s tím, co říká Achim Anscheidt: „Divíme se, že právě Kreuzberg, známý svou tolerancí, je k naší koncepci bydlení tak netolerantní.” Ukázalo se, že při oslavách její dostavby se budova stala terčem granátů s barvami, bylo zapáleno několik popelnic a demonstranti na „zazobance” křičeli, aby se „ztratili”. „Znám tyhle nekonečné německé diskuze. Jakmile někdo vysloví slovo vrátný, začne se tomu říkat elitářství. Nerad to říkám, ale jde o typicky německý rys.”

Nové bytové koncepty nejsou tolerovány ani ve Friedrichshainu. V Prenzlauerských zahrádách zde už dva roky bydlí v činžovních domech šedesát rodin. Je zde elektrický plot a malý domek pro vrátného, nájemníci se však rychle rozhodli, že dveře mají být vždy otevřené a že vrátného nepotřebují. A stejně, říká jedna z místních mladých matek, „se někdy ráno budíme a někdo tu na zeď nastříkal třeba ,Fuck Yuppies‘ nebo ,Vítejte ve Zbohatlíkově‘”. Tato matka je původem z Mnichova: „u nás takovou nesnášenlivost neznáme”, říká.