Vyberte si jazyk
Dějiny nabízejí několik příkladů úspěšných politických federací. V době, kdy se kolem roku 1780 sloučily ve federaci Spojené státy, byla to hrstka mladých států se stejnou kulturou a stejným jazykem. To se s dnešní Evropou nedá příliš srovnávat.
Zkušenosti Švýcarska mohou posloužit jako lepší model. Jednou z nich je pozvolné zrání. „Federace potřebuje čas,“ říká bývalý švýcarský diplomat Jakob Kellenberger. „Trvalo to staletí, než se lidé žijící ve švýcarských kantonech poznali, pak přišlo dlouhé období konfederace, než se země stala v roce 1848 plnoprávnou federací.“ […]
Švýcarská federace funguje proto, že její ústředí respektuje autonomii jednotlivých kantonů (které se nikdy nebály postoupit svou svrchovanost) a protože si dává pozor, aby nezneužívala svou pravomoc, tvrdí Kellenberger.
Všechny záležitosti, které dle švýcarské ústavy výslovně nespadají pod správu federální vlády, si kantony řeší samy. S desítkami let postupné integrace, které má nyní za sebou, a zrychlujícím se světem před sebou musí Evropa dojít k plné politické unii v řádu několika let či desítek let, nikoliv staletí, a k tomuto posunu jí může posloužit švýcarský model. […] Jinými slovy potřebuje Evropa podobně jako Švýcarsko silnou, ale omezenou centrální vládu, která se maximálně přizpůsobí lokální různorodosti. […]
Základem musí být všelidový mandát
Ačkoliv federální Evropa musí být otevřena všem evropským členským státům, nesmí úsilí o její dosažení blokovat skutečnost, že do ní některé státy vstoupit nechtějí, ani ji nelze nařizovat shora. Demokratická veřejnost každého státu by měla sama rozhodnout, zda je v jejím dlouhodobém zájmu, aby se k federaci přidala, či se jí zřekla. Je naivní si myslet, že silná politická unie může být postavena na slabé loajalitě, která je výsledkem neustále vylepšovaných smluv. Jejím základem musí být všelidový mandát.
Vhodným místem pro tyto diskuze by mohl být rozsáhlý evropský sjezd. Bývalý belgický ministerský předseda Guy Verhofstadt, německý politik Daniel Cohn-Bendit (oba jsou poslanci Evropského parlamentu) a další navrhli zaměnit volby do Evropského parlamentu v roce 2014 za volby do Ústavního konventu (shromáždění), který by vypracoval novou evropskou ústavu, která by tyto myšlenky obsahovala.
Jak přesně by měla politická unie v Evropě fungovat? Evropský parlament by volil předsedu Evropské komise, který by následně sestavil svůj kabinet z členů hlavních parlamentních stran. Jedním z nich by byl i ministr financí. Ten by měl na starosti výběr daní a zpracování evropského rozpočtu. Zaměřoval by se na koordinaci makroekonomiky, nikoliv na mikromanagement.
Další kabinetní funkce by měly na starosti nadnárodní evropské veřejné služby (obrana, zahraniční politika, energetika, infrastruktura atd.) Rozhodnutí ohledně dalších záležitostí by se v co největší míře ponechávala v rukou národních vlád uvnitř federace. Evropský soudní dvůr by se zabýval všemi spornými otázkami mezi Komisí a členskými státy.
Celoevropské kandidátky
Jelikož by Parlament volil vedení Unie a měl by tak větší pravomoci, bylo by smysluplné mít parlamentní volby s celoevropskými kandidátkami namísto národních.
Větší zájem ve volbách by vedl k otevřenější diskuzi a vyšší volební účasti, která by zajišťovala výsledkům a obecně i institucím větší legitimitu.
Strany, které získají méně než deset nebo patnáct procent hlasů v celoevropských volbách, by se mohly zúčastnit debaty, ale nemohly by volit. Takové pravidlo by nutilo politiky k centristickým kompromisům a zabránilo blokádám, které způsobují malé koaliční strany svým právem veta.
Současná Evropská rada by se v takovém schématu změnila v horní komoru unijních zákonodárců. Její členy by vybíraly národní státy na delší období, než poslance dolní komory parlamentu. Zatímco dolní komora by se zaměřila především na krátkodobé zájmy národních států, horní komora by byla více poradní složkou a řešila by širší a dlouhodobější otázky. Zastoupení by bylo založeno na poměrném systému podle počtu obyvatel jednotlivých členských států.
Raději více integrace
Tak jako v ideálním „Westminsterském systému“ by rozpočty vypracovávala Komise, nikoliv Parlament. Rozpočet Komise be byl předložen ke schválení obou komorám Parlamentu. Vyslovením „konstruktivní nedůvěry“ by mohl Parlament odmítnout směr politiky Komise. V takovém případě by musela být sestavena nová vláda.
(Konstruktivní vyslovení nedůvěry je konsensuální mechanismus, v rámci něhož hlasování o nedůvěře může nastat jen v případě, že je dopředu zajištěna alternativní vládnoucí koalice.) Daně a zákony by musela schválit většina v obou legislativních komorách.
Každý krok k takové politické unii by s sebou přinesl řadu složitých otázek.
Nové instituce a jejich pravidla by ideálně byly stanoveny zdola nahoru skrze ústavodární shromáždění spíše než pouhou změnou smlouvy. Jak ale nastartovat tento úplně nový proces? Větší strany, které by získaly nejvíc křesel v Evropském parlamentu, by potřebovaly najít kompromis či dostatečně silný společný program, který by jim umožnil vládnout — a co když se jim to nepodaří? A co je nejdůležitější, byla by politická unie vůbec koherentní, kdyby jí nepředcházelo budování národa kontinentálních rozměrů zacíleného na upevňování společné identity? V tuto chvíli je nutné poznamenat jednu věc: stávající systém nefunguje a přitažlivější variantou je užší spíše než volnější integrace.
[…]
Jedinou možností, jak odpovědět na momentální výzvu Evropy, která čelí mnoha nejistotám, je přimět lídry a veřejnost, aby místo váhání a ochromující nečinnosti přispěli k této změně.
