Zajatci nekonečné cesty

Ibrahim pochází z Gambie. Dovesloval do pobřežních vod, které považoval za španělské území, a k pobřežní hlídce vydal signál s voláním o pomoc. Hlídka ho předala marocké pobřežní stráži a nyní je v Tangeru. Amadou, původem z Kamerunu, se zase pokusil přelézt hraniční plot do španělské enklávy Melilla. „Maročtí policajti nás zmlátili obušky,“ vypráví. Poté byl převezen o 120 kilometrů dál přes hranice do Alžírska, poblíž města Oujda, kde ho vysadili spolu s 35 dalšími běženci. Dnes je zpátky v Maroku, žije v lese a jídlo dostává v mešitě.

Získávat svědectví od těchto mužů a dalších jim podobných není nic lehkého. Schovávají se v slumech a lesích. Nesou na těle typické jizvy, které jsem už viděl u zubožených přistěhovalců na všech hranicích Evropy – jizvy z rasově motivovaných útoků a útěků před policií. Poznají se podle hluboké únavy vepsané do tváře a potrhaných šatů, které svědčí o tom, že většinu nocí prospali pod širým nebem. Maroko se stalo jednou z hlavních tras ilegální imigrace ze subsaharské Afriky do Evropy. Podle poslední zprávy agentury Frontex, která má na starosti ostrahu hranic EU, jen za první čtvrtletí tohoto roku do Španělska úspěšně přeplavala, přeplula nebo jiným nelegálním způsobem pronikla zhruba tisícovka běženců. Past, kterou think-tank Institute for Public Policy Research nazývá „tranzitním mýtem“", však permanentně vězní na 20 000 lidí.

Porušování lidských práv

EU dnes Maroku platí desítky milionů eur ročně za to, že přistěhovalce nevpouští na její území. Mluvčí Evropské komise odmítl uvést přesnou částku s tím, že peníze jsou použity „na posílení kapacit marockých úřadů ... v různých oblastech problematiky přistěhovalectví, včetně hraniční správy.“

Problémem je, že marocká policie systematicky porušuje lidská práva migrantů. Ty sem přivádějí převaděčské gangy buď přes Mauritánii a na sever po marockém pobřeží anebo přes jižní Alžírsko, Niger nebo Mali. Nejdražší cesta do EU je po člunu z Tangeru. Místní převaděči za ni chtějí 450 euro, v ceně je i záchranná vesta a pádlo. Cesta představuje zběsilou noční plavbu z pláže hned na sever od města. Každý přistěhovalec, se kterým jsem v Tangeru mluvil, znal někoho, kdo se při ní utopil.

Abych mohl jejich příběhy vyprávět, musel jsem pracovat v utajení. V Maroku potřebuje člověk povolení, aby mohl používat videokameru, a ačkoliv jsem o něj už v květnu požádal, úřady mě neustále odbývaly s tím, že potřebují „více času k jejímu vyřízení“. Když jsem se dostal do města Nador v severovýchodním Maroku, uvědomil jsem si, co celou tu dobu vyřizovaly. Armáda zde provádí masivní kácení přihraničního horského lesa, ve kterém si přistěhovalci vytvořili tábory. Na horské cestě, která vede podél hraničního plotu, jsem viděl vojáky – každých sto metrů jednoho – jak hlídkují nad každou zatáčkou a každým odvodňovacím kanálem, který vždy upřeně sledoval alespoň jeden z nich. Nad nimi se čety v rojnicích chystaly pročesávat lesní křoviny.

Letošní zpráva organizace Lékaři bez hranic mluví o „vysokém nárůstu případů zneužití pravomocí, ponižujícího a násilného zacházení“ s běženci ze strany policie i zločineckých gangů, včetně „šokujícího“ nárůstu případů sexuálního zneužívání. U běženců, s nimiž jsem měl možnost hovořit, to však pouze posiluje odhodlání uprchnout na sever.

EU musí nést zodpovědnost

EU, která marocké tažení proti ilegálním imigrantům financuje, musí řešit především dvě zarážející praktiky. První je navracení uprchlíků, kteří na člunech připlují do španělských vod a jsou zde zadrženi, na marocké území, což porušuje jejich právo na azyl. Druhou je to, že přistěhovalci zadržení v Maroku jsou jednoduše ponecháni svému osudu v pustinách poblíž alžírských hranic, což je zcela jasně protiprávní. Ironií je, že Maroko samotné je obrovským zdrojem přistěhovalců do EU, a to jak legálních, tak ilegálních. O odchodu 4,5 milionu občanů vypovídají tisíce prázdných domů, které hyzdí upadající příměstské oblasti marockých měst.

Z některých domů se stávají slumy, ve kterých žijí afričtí přistěhovalci. V Tangeru mi v jednom z nich, zatímco se v konvici ohřívá voda, asi 12 mužů, kteří polehávají na poničených zbytcích polštářů a přikrývek, klade nejrůznější otázky. „Proč nás Evropané tak strašně nechtějí pustit do Evropy?“ Říkám jim krutou pravdu: protože spousta bílých lidí věří, že jim přicházíte ukrást práci, snížit platy a zničit jejich kulturu.

Muži vypadají zmateně. Ibrahim říká: „Ale vždyť oni přece přišli k nám. A podporují prezidenta, toho kreténa, který naši zemi ničí a znemožňuje nám v ní žít.“ Muži uznávají, že se při příchodu do Evropy jistě setkají s rasismem, tvrdí však, že tady jsou podmínky horší. Na sever je nežene pronásledování, ale bída – ekonomický faktor je nejsilnější. Mustafa a Josui jsou zedníci z Dakaru. Ve francouzském Limoges mají bratrance a doufají, že tam mohou dostat práci. S ohledem na to, že ročně tajně přejde evropské hranice 78 000 lidí, mají dobrý důvod věřit, že jejich šance nejsou zanedbatelné.

To, že se Evropa snaží podporovat schopnost Maroka hlídat vlastní hranice, dává smysl. Maroko je částečně policejní stát, nicméně je dost laxní – policejní zátarasy jsou umístěny co několik kilometrů, přesně tak daleko, aby byla zachována důstojnost stánků s pašovaným benzínem a kuřáků hašiše. Tolerovat porušování práv migrantů však smysl nedává. Pokud ovšem nemá celá operace, tak jak tomu bylo v případě řeckého zásahu proti žadatelům o azyl, za účel pouze ignorovat oficiální sliby o zákonném a humánním zacházení a další přistěhovalce od cesty odradit. Čím efektivněji Frontex pracuje, tím víc narůstá tlak v zemích jako je Maroko, které se lidskými právy téměř nezabývají a kde je chudoba obrovským problémem i pro místní obyvatele. Rozdíl je, že jakmile k těmto věcem dochází za ostnatými dráty evropských hranic, zodpovědnost za ně se spolu s možností objektivně o faktech informovat jednoduše vytratí.