Vyberte si jazyk
Aféra WikiLeaks má dvojí hodnotu. Na jednu stranu se jeví jako zřejmý skandál, jako skandál, který se stává skandálem při konfrontaci s pokrytectvím, jež vládne vztahům mezi státy, občany a tiskem. Na druhou stranu je předzvěstí hlubokých změn na mezinárodní úrovni a ohlašuje budoucnost pod nadvládou regrese.
Ale popořádku. Co se WikiLeaks týče, můžeme předně potvrdit fakt, že každá složka, kterou vytvořila zpravodajská služba (bez ohledu na to, z jaké země), se skládá výhradně z novinových výstřižků. „Neuvěřitelná“ odhalení USA ohledně Berlusconiho sexuálních praktik pouze opakují, co už se měsíce píše ve všech novinách (kromě těch, které patří Berlusconimu), a děsivě karikaturní Kaddáfího profil už dávno slouží kabaretním umělcům coby námět ke skečům.
Mnoho povyku pro nic
To, že tajná akta smějí být složena pouze ze zpráv již známých, je základním pravidlem dynamiky zpravodajských služeb, a to nejen v tomto století. Pokud byste zašli do knihkupectví, které se zaměřuje na esoteriku, viděli byste, že každé dílo opakuje (o grálu, o záhadě Rennes-le-Château, o templářích nebo o rosekruciánech) přesně to, co již bylo napsáno v předešlých dílech. A to nejen proto, že se autor okultních textů nerad pouští do neprobádaných oblastí (a ani neví, kde hledat novinky o neexistujícím), ale též proto, že ti, kdo se věnují okultismu, věří pouze tomu, co už vědí, a tomu, co stvrzuje to, co už se dozvěděli dříve. V tom tkví úspěch Dana Browna. To samé platí i pro tajná akta. Informátor je líný a líný (anebo duševně omezený) je i šéf zpravodajské služby (kdyby nebyl, mohl z něj být už, co já vím, třeba redaktor v Libération), který považuje za pravdivé jen to, co už je mu známo. Přísně tajné informace o Berlusconim, které americká ambasáda v Římě zaslala na ministerstvo zahraničí USA, jsou ty samé, které týden před tím zveřejnil Newsweek.
Proč tedy tyto dokumenty způsobily takový rozruch? Za prvé se v nich uvádí, co už každý kultivovaný člověk ví, tedy to, že velvyslanectví přinejmenším od konce druhé světové války a od té doby, co si státníci mohou navzájem telefonovat a létat na společné večeře, ztratily diplomatickou funkci a s výjimkou několika reprezentačních výstupů se proměnily ve špionážní střediska. Všichni ti, kdo sledují detektivky, tohle moc dobře vědí, a dělat, jako že něco takového neexistuje, je pouze pokrytectví. Každopádně opakovat toto veřejně vede k porušení povinnosti pokrytectví a umožňuje to uvrhnout na americkou diplomacii špatné světlo. Za druhé skutečnost, že jakýkoliv hacker může zachytit nejtajnější tajemství nejmocnější země světa, může nezanedbatelným způsobem poskvrnit prestiž ministerstva zahraničí. Skandál tak má stejně negativní dopad na oběť jako na „katy“.
Občan má možnost poznat všechna tajemství moci
Ale podívejme se na samou podstatu toho, co se stalo. Kdysi, v Orwellově době, se na veškerou moc dalo nahlížet jako na Velkého bratra, který kontroluje každé gesto svých poddaných. Orwellovské proroctví se zcela potvrdilo a je platné od doby, kdy se vzhledem k možnosti kontrolovat každý pohyb díky telefonu, stejně jako každou uskutečněnou transakci, navštívený hotel, použitou dálnici atd., stala z občana naprostá oběť mocenského dohledu. Když ale vyjde tak jako dnes najevo, že dokonce ani samé krypty mocenského tajemství neuniknou kontrole hackera, přestává být vztah kontroly jednosměrným a stává se kruhovitým. Moc sleduje každého občana, ale na druhou stranu také každý občan, anebo přinejmenším hacker – který zastává roli občanova mstitele – může poznat všechna tajemství moci.
Jak může přežít moc, která již nemá možnost chránit svá vlastní tajemství? Je pravda, jak už říkal Georg Simmel, že skutečné tajemství je tajemství prázdné (prázdné tajemství nemůže být nikdy odhaleno). Rovněž je pravda, že všechny vědomosti týkající se povahy Berlusconiho či Merkelové jsou právě takovým tajemstvím zbaveným tajemství, protože vychází z toho, co je věcí veřejnou. Ovšem odhalit, tak jako to udělal server WikiLeaks, že tajemství Hillary Clintonové byla tajemstvím prázdným, znamená zbavit ji veškeré moci. Sarkozymu ani Merkelové WikiLeaks žádnou újmu nezpůsobil, ale Clintonové a Obamovi ublížil hodně.
Návrat ke špionáži postaru
Jaké důsledky bude mít tato rána uštědřená velice silné moci? Je zřejmé, že státy už nebudou v budoucnu moct umístit na síť žádnou důvěrnou informaci – vyšlo by to nastejno, jako kdyby ji vyvěsily na roh ulice. Stejně tak je ale zřejmé, že vzhledem k současným technologiím nelze doufat v možnost udržovat důvěrné styky po telefonu. Není nic jednoduššího než zjistit, zda a kdy se má státník přesouvat letadlem, a pak kontaktovat jednoho z jeho kolegů. Jak bude v budoucnu možné udržovat soukromé a výhradní vztahy? Dobře si uvědomuji, že má prognóza zatím vyvěrá ze science-fiction, a je tudíž románová, ale jsem nucen představovat si vládní agenty, jak se tajně přesouvají v dostavnících podle nekontrolovatelných itinerářů, převážejíce pouze informace, které se naučili zpaměti, anebo nanejvýš několik málo psaných textů ukrytých v podpatku. Informace se budou schovávat v jediné kopii zamčené do šuplíku: WikiLeaks dosáhl ve skutečnosti většího úspěchu než pokus o špionáž ve Watergate.
Měl jsem příležitost napsat, že technologie se nyní pohybuje kupředu jako krab, to znamená pozpátku. Sto let poté, co v oblasti komunikace způsobil převrat bezdrátový telegraf, zavedl internet opět telegraf po drátě (telefonním). (Analogické) videokazety umožňovaly badatelům v oblasti kinematografie procházet film krok po kroku, převíjet jej dopředu a zpět, a objevovat tak všechna tajemství fotomontáže, zatímco v případě dnešních (digitálních) CD lze pouze přecházet od kapitoly ke kapitole, to znamená po makroúsecích. Díky rychlovlakům se dostaneme z Říma do Milána za tři hodiny, zatímco letadlem se všemi nutnými přesuny za tři a půl hodiny. Nebylo by tedy divu, kdyby se politika a komunikační technologie vrátily ke koňským dostavníkům.
Poslední poznámka. Dříve se tisk pokoušel dopátrat, co se kuje ve skrytu velvyslanectví. A dnes jsou to velvyslanectví, kdo žádá tisk o důvěrné informace.
