Důvod, který Stefana Petruta donutil, aby odešel z Rumunska pracovat do Německa, je jednoduchý – „peníze“. Podsaditý a dobrosrdečně vypadající muž, do něhož by nikdo neřekl, že posledních třicet let svého života strávil bouráním masa na jatkách, se tím nijak netají. Peníze mu totiž v rodném Buzau, asi sto kilometrů od Bukurešti, opravdu chyběly.

V roce 2008 se od svého známého Nikolaje dozvěděl, že v dolnosaském Essen-Oldenburgu si dělník na jatkách přijde na 1600 eur měsíčně. „Řekl jsem si, jdu do toho.“ O několik dní později nechal tehdy šestačtyřicetiletý Stefan doma odrostlého syna a vzal s sebou jen svou manželku Luminatu, švadlenu. Ta zanechala jehel a nití a vrhla se na bourání dobytka. I s přestávkami od čtyř odpoledne do dvou do rána. Vypadalo to jako výborná příležitost.

„Žádná prasata, žádné peníze“

Zpočátku jde všechno dobře až na malý byt cihlovém domě v deset kilometrů vzdáleném Quakenbrücku, o který se Stefan a Luminata museli dělit s dvěma dalšími páry. Včetně jediné koupelny a toalety. A to za nájemné ve výši 175 eur na osobu měsíčně, které nájemníci platí přímo „šéfovi“ – vedoucímu jatek. Po několika měsících však podnik začne fungovat jinak. Pevně stanovené odměně je konec a Stefan s manželkou jsou odteď placeni od kusu – 1,31 eurocentu (0,0131 eura) za rozpůlené prase pro něj, 0,98 pro jeho manželku. Silný a zkušený Stefan jich za hodinu zvládne 700, což dělá něco málo přes 9 euro hodinové mzdy. Luminata s ním ale krok udržet nedokázala. Horší je, že po několika dnech prasata dochází. Velký masokombinát Danish Crown, který odbírá maso ze Stefanových jatek, nachází levnějšího dodavatele. „Žádná prasata, žádné peníze“, shrnuje to Stefan francouzštinou, kterou se naučil ještě na základní škole. S ženou pak živoří s 500 eury na měsíc. A potom už nic. Jatka bankrotují a oba přicházejí o práci i 5000 eur, které jim zaměstnavatel dluží.

„Firmy se vychloubají, jak hezky se chovají ke zvířatům, se svými zaměstnanci ale zacházejí jako s dobytkem.“

Příběh rumunského páru je jen jedním z mnoha případů zneužívání zahraniční pracovní síly v Dolním Sasku. Cizinci často nemají povědomí o svých právech a zaměstnavatelé je navíc v této nevědomosti často účelově drží. V místním tisku se už přes rok objevují skandální příběhy z německého „masného pásu“ (Speckguertel), který je evropskou jedničkou ve vývozu masných výrobků. „Před několika týdny mě jeden Španěl, který tu porcuje drůbež, upozornil, že nedostal zaplaceno. Zjistilo se, že asi 70 Španělů bydlelo v prostorách bývalé restaurace o výměře 180 metrů čtverečních,“ říká Matthias Brummer, oblastní lídr odborového svazu zaměstnanců v potravinářství NGG. Ale průmyslové firmy hledají a vždycky najdou, co chtějí, tam, kde je bída největší,“ říká Brummer zhnuseně. „Firmy se vychloubají, jak hezky se chovají ke zvířatům, se svými zaměstnanci ale zacházejí jako s dobytkem.“

Vypůjčení gastarbeiteři

V německém masozpracujícím průmyslu neexistuje minimální mzda. Za vlády Gerharda Schrödera (SPD) se navíc do zákona podařilo zahrnout ustanovení, které německým zaměstnavatelům umožňuje „vypůjčit si“ pracovní sílu od zahraniční firmy, například rumunské nebo bulharské. V tomto systému zaměstnanci podléhají pracovním předpisům země původu, které jsou často méně přísné. Když Dolní Sasko umožnilo průmyslníkům spolehnout se na levnou pracovní sílu, stalo se miláčkem nadnárodních masných koncernů. Vedle německých společností Tonnies, Westfleisch a dalšímu tu má zastoupení i dánský Danish Crown a nizozemský Vion.

Výsledkem je, že v tomto zemědělském kraji se nezaměstnanost pohybuje na velmi nízké úrovni (podle údajů pracovního úřadu činila v srpnu 6,5 %) a navzdory automatizaci průmysl stále zaměstnává 142 000 osob, počítáme-li „vypůjčené“ pracovníky dokonce přes 200 000. „Pokud se dnes Německo rozhodne přestat maso vyrábět, čeká Evropu hladomor!“ žertuje Brummer.

Podle jeho názor, který s ním sdílí celá ředa spoluobčanů, to však není důvod k hrdosti. „Stydím se. Když jedu do ciziny a lidé se mě na toto téma ptají, tak nevím, jak jim to vysvětlit,“ svěřuje se Alexander Herzog-Stein, odborník na pracovní trh a zaměstnanec Institutu IMK, který má blízko k odborům. Po masném průmyslu navíc přijde boj za mzdy zaměstnanců hotelového a restauračního sektoru, nebo kadeřníků, jejichž platy údajně nepřesahují 2 až 3 eura za hodinu.