Evropský politický ročník 2013/2014 začne volbami do německého Spolkového sněmu 22. září a skončí volbami do Evropského parlamentu 25. května 2014. Ty první by teoreticky měly mít druhořadý význam a ty druhé by měly být klíčové. Paradoxně je to právě naopak: německé volby jsou pro budoucnost Evropy zásadní, zatímco ty evropské mají jen okrajový význam.

Lze očekávat, že mnoho Evropanů, kteří mají od roku 1979 právo volit do Evropského parlamentu své zástupce, se v květnu 2014 ani nebude obtěžovat přijít k urnám (vzpomeňme si na poslední volby do EP z června 2009, kdy volební účast dosáhla jen 43 procent). Mnoho Evropanů si nicméně uvědomuje, jakou důležitost má pro jejich budoucnost Německo. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby dostali příležitost, se zájmem by v německých volbách hlasovali.

Nejen břímě, ale i podíl na vítězství

To vše vypovídá o obrovském rozštěpení v uspořádání Evropské unie: zatímco zboží, služby, kapitál a osoby se svobodně pohybují v obrovském prostoru se společnou měnou, politika se i nadále utváří na bázi národních, krajně roztříštěných a co do velikosti a objemu značně odlišných jednotek. Právě rozpor mezi politickými a hospodářskými hranicemi přiměl císaře Marka Aurelia k udělení občanství všem obyvatelům římské říše. Caracalla ve svém ediktu z roku 212 použil velmi aktuální argument: „Většina by neměla pouze nést břímě, ale měla by se zároveň podílet na mém vítězství.“ Spojení daní a legitimity politického režimu je konstantou dějin a přežilo až do našich dní ve formě prostého pravidla: člověk by měl volit tam, kde platí daně, a přispívat svými daněmi jen na to, o čem může spolurozhodovat.

Problém spočívá v tom, že v současné EU je všechno přesně naopak, přinejmenším z pohledu Německa. Průzkumy ukazují, že většina Němců odmítá jakýkoliv druh mechanismu, jenž by znamenal převzít zodpovědnost za dluhy ostatních zemí. Zatímco značná část Evropanů by si přála, aby německé volby odstartovaly změny, které by vedly k dovršení měnové unie se všemi prvky, které jí v současnosti scházejí (například eurobondy, vlastní rozpočet či jednotný mechanismus pro řešení bankovních krizí), Němci si rozhodně žádné zásadní změny v současné evropské politice své vlády nepřejí. Z nedávného průzkumu, který provedl institut Open Europe, vyplývá, že politice, která by prohloubila evropskou integraci, nejsou Němci nakloněni. Právě naopak, „více Evropy“ je tam chápáno jako „více kontroly“ nad členskými státy.

K obratu nedojde

A tak po Německu, které by mnozí chtěli vidět vzejít z voleb, není ani vidu ani slechu. Podle průzkumů je nanejvýš pravděpodobné, že v budoucí vládní koalici bude Angela Merkelová, jejíž vize Evropy, Německa i eura je všeobecně známá. Z dlouhodobého hlediska by mohla některé ze svých postojů zmírnit, zejména pokud by vytvořila koalici se sociálními demokraty či zelenými. Avšak stěží lze očekávat, že nová vláda bude stát v čele iniciativy směřující k reformě smluv, které by vedly EU cestou federace. V nedávném střetu s kandidátem SPD na post německého kancléře Peerem Steinbrückem označila Merkelová sociální demokraty za „nepředvídatelné“ v oblasti evropské politiky. SPD v reakci na to připomněla, že Merkelová měla během celého funkčního období podporu poslanců za SPD v otázce těch nejspornějších opatření (jako další záchranná opatření pro Řecko nebo spuštění takzvaného Evropského mechanismu stability) a že tato podpora dokonce v jistých případech nahrazovala nedostatek nadšení vůči této politice v jejích vlastních řadách. Ať tak či onak, z pohledu kancléřky, její strany a většiny poslanců i občanů je politika úsporných opatření, kterou Německo prosazuje, nejen správná, ale navíc má pozitivní výsledky, které se odrážejí ve zlepšení konkurenceschopnosti a zvýšení exportu členů eurozóny. Máloco nebo spíš nic z toho, co Německo v těchto dnech vidí kolem sebe, nevede k úvaze, že by v jeho politice mělo dojít k obratu o 180 stupňů. Problémy, které Němce zajímají (infrastruktura, veřejné služby, důchody), jsou domácího rázu a nemají přímou spojitost s Evropou. Zatímco Evropany vzrušuje Německo a tamní volby, Němci si jdou dál svou cestou a zas a znovu odmítají žádosti těch, kteří je žádají o vedení. Ve výsledku mají pravdu: problémy Evropy by se měly řešit v evropských, nikoliv německých volbách.