Dnes je doopravdy potřeba takový plán, který Unii ochrání před vládami, jež usilují o její rozpad. V posledních měsících byla Evropské komise velmi často opomíjena některými vládami, které bez jakékoliv konzultace s Bruselem sdělovaly přímo tisku informace o důležitých opatřeních týkajících se veřejné podpory (přestože to smlouvy z důvodu ochrany hospodářské soutěže zakazují) nebo které zvýšily veřejný schodek daleko nad povolený limit, aniž by s Evropskou komisí probraly obsah a způsob zavedení těchto opatření. Když se pak Komise pokouší do těchto národních plánů na oživení ekonomiky nějak zasáhnout, členské státy ji tvrdě odmítají.

Evropská unie usměrnila krizi, ale není schopna přejít do ofensivy. Proto je nyní nezbytné začít hlouběji debatovat o takových nástrojích ekonomického řízení, které by dokázaly zajistit prosperitu a blahobyt všem občanům Unie.

Evropské komisi můžeme spílat, že nás nevyvedla z krize, ovšem bylo by to nespravedlivé. Je pravda, že Barrosova Komise vystupovala vůči vládám příliš servilně. Problém je ale ve skutečnosti daleko složitější. Mnozí odmítají uznat jednu nepříjemnou věc, a to že v Berlíně, Paříži, Římě, Londýně, ale občas i v Madridu nebo v mnohých dalších evropských metropolích je Evropská komise považovaná za překážku, za bariéru postavenou vůči národním zájmům spíše než za pomoc umožňující dosažení těchto zájmů. V psychologii EU se něco zlomilo a je potřeba o tom hovořit: v současné době je jen málo těch, kteří Evropské komisi důvěřují v tom, že brání jejich zájmy. Pro nejvlivnější státy je dnes Komise hráčem, kterého je třeba porazit. Pro menší státy představuje instituci, kterou je třeba obejít, podvést nebo prostě ignorovat. Skutečný záchranný plán, který v současné situaci potřebujeme, je tedy bezesporu ten, který Evropu ochrání před dopady jednostranné politiky těchto vlád.