Ulice Liny Tsaldarové v Keratsini. Před místní cukrárnou leží na zemi čerstvé kytice a svíčky. Právě zde v noci ze 17. na 18. září zavraždil člen neonacistické strany Zlatý úsvit hiphopového zpěváka Pavlose Fyssase.

Pavlosova vražda šokovala veřejnost a podtrhla – pokud to snad někomu nebylo jasné – zločineckou povahu neonacistické organizace, která se řídí promyšlenou strategií. Už několik měsíců se strana založená na nostalgii po diktatuře vojenské junty snaží šířit strach a získávat nové stoupence v několika pireuských čtvrtích. Ty byly dříve prostředím dělníků a baštami odborového hnutí, dnes ale trpí následky kolapsu námořního průmyslu a hospodářské krize. V třech spolu sousedících čtvrtích, Keratsini, Nikaie a Peramě, kde míra nezaměstnanosti přesahuje 40 %, pracovala dříve většina mužů v loděnicích nebo v hutnickém průmyslu

Nábor nových pracovníků tehdy kontrolovala komunistická odborová centrála PAME, která dovedla dělníky a jejich pracovní podmínky bránit. Zaměstnanci loděnic dostávali za den 100 euro a práce bylo vždycky dost. Na konci roku 2008 se ale vše změnilo. Zaměstnavatelé začali odsunovat výrobu do Turecka, na Kypr a do Číny. Pracovních dnů ubylo, odboráři se odmítli rozloučit s dosavadními platy a pracovními podmínkami a nepodařilo se jim obnovit kolektivní smlouvy. Většina dělníků se tak rychle ocitla na dlažbě.

O čtyři roky později jsou pracovní dny v loděnicích vzácností a dělníci tu dostávají polovinu dřívější mzdy. Několik hutnických společností bylo uzavřeno. Nezaměstnaní dělníci nemají po roce pobírání podpory nárok na žádné další dávky a postrádají i jakékoliv jiné sociální zabezpečení. „Mnoho lidí viní ze současné situace odbory a skrze ně také komunistickou stranu,“ říká Takis Karayanakis, bývalý dělník v peramských loděnicích a dřívější odborový předák. Zuřivý antikomunismus Zlatého úsvitu a jeho odmítání politického systému „je výrazem chaosu a frustrace lidí, kteří přišli o všechno.“

„Naše jediná naděje“

Strana nabízí zjednodušující vysvětlení a sliby: „Je to chyba přistěhovalců,“ nebo „my vám práci najdeme“. V dělnických čtvrtí nachází příhodné podhoubí. Mnoho voličů přišlo kvůli krizi o svou dřívější politickou příslušnost, jako například Dimitris Karavas z Keratsini: „Já s rodinou jsme vždycky volili [středopravicovou] Novou demokracii. Dnes se ale nemůžeme zařadit na žádnou část politického spektra.“ Tento taxikář tvrdí, že pracuje 14 hodin denně, přičemž si vydělá v nejlepším případě 20 eur. „Člověk musí umět zachovat klid a to není lehké. Chápu, proč lidi láká volit Zlatý úsvit.“ On sám k posledním volbách raději vůbec nešel.

Zlatý úsvit se tak pomalu dostává do těch nejmenších skulin místní společnosti. Minulou zimu vnikla tlupa jeho členů do peramského centra neziskové organizace Lékaři bez hranic a požadovala vyhoštění přistěhovalců. Z několika místních kaváren a benzínových stanic si organizace udělala svá doupata – řecké vlajky a okolo postávající svalovci v černém nenechají nikoho na pochybách.

Strana si také začala platit své vlastní advokáty. „Zlatý úsvit je naše jediná naděje,“ říká před jednou z kaváren Tassos, nezaměstnaný dělník. Kriminální organizace schopná vraždy? „No a co? Lidé dnes umírají hlady a nikdo neprotestuje,“ odpovídá muž s neskrývanou zlobou. Jako ostatní, kteří se toho rána v této kavárně „zóny“ permanských loděnic nacházejí, má pouze jediné přání – „vidět viset Samarase s Vénizelosem“, tedy premiéra (Nová Demokracie) a místopředsedu vlády (Pasok). O obou stranách, které Řecku střídavě vládly posledních čtyřicet let, už nechce ani slyšet.

Zlatý úsvit se systematicky snaží zastrašovat stoupence odborů, které v loďařském průmyslu historicky hrály důležitou roli. Je tomu asi deset dní, co odboráři PAME lepili v okolí „zóny“ plakáty. Ze sousedních ulic se najednou vynořilo přibližně čtyřicet členů Zlatého úsvitu, v černých uniformách a s obušky v ruce. Devět odborářů bylo zraněno.

Podprahová občanská válka

V Pireu se Zlatý úsvit začal na veřejnosti projevovat na začátku roku 2012, když asi dvacet členů strany začalo v sobotu a v neděli odpoledne korzovat po centru města. S blížícími se parlamentními volbami se jejich přítomnost stávala stále agresívnější a neonacisté dvakrát obklíčili a zmlátili antifašistické aktivisty.

„Počet útoků, které jsou namířeny přímo proti lidem z levice, stoupá,“ říká obyvatel Pireu Dimitris Kousouris. Děje se tak v chudých dělnických čtvrtích, kde je neonacistická strana odhodlána „bitvu v ulicích“, jak se její členové sami vyjadřují, vyhrát. „Je jasné, že mají v úmyslu udeřit na zbytky organizovaného dělnického hnutí.“ Kousouris, historik, který se specializuje na řecká 40.

léta, se sám stal obětí, když byl jako lídr studentských odborů před patnácti lety napaden členem Zlatého úsvitu. Organizace byla tehdy malou skupinkou, která útočila na zástupce levice mezi studenty. V následujících letech se ale stále více zaměřovala na přistěhovalce – především na Albánce a později na Afghánce a Pákistánce – a před třemi lety začala zaplavovat chudou čtvrť na sever od středu Atén (Aghios Pantéleimonas). Dochází zde k množství rasově motivovaných útoků, které se odehrávají za pasivního přihlížení nebo dokonce s pomocí policie.

Takis spolu s dalšími levicovými aktivisty založil v Peramě svépomocné družstvo, které ze svého centra organizuje distribuci potravin, kurzy doučování vedené dobrovolníky a demonstrace proti úsporným politikám. Členové družstva se setkávají každý týden na generálním shromáždění. Otázka sílícího vlivu Zlatého úsvitu se tu řeší neustále. Někteří nezaměstnaní dělníci pronášejí rasistické výroky. V posledních měsících kolektiv několik členů opustilo, aby vstoupili do řad Zlatého úsvitu.

„Jsme svědky podprahové občanské války,“ říká historik Dimitris Kousouris, „kterou způsobuje kolektivní ztráta paměti a lidské zoufalství. Jejich kombinace probudila ze spánku fašistickou bestii.“