Všichni to opakují a mají bohužel pravdu – hrozí nebezpečí, že romská otázka se ocitne v samém popředí volebních kampaní [před francouzskými komunálními volbami v březnu 2014 a volbami do EP v květnu 2014]. Řada z kandidátů do komunálních voleb se už také pokusila si ji přivlastnit a získat tak podporů místních obyvatel. Podle odhadů ministerstva vnitra pobývá v současné době na francouzském území jen asi 20 000 Romů. Přitom až 70 % respondentů v nedávném průzkumu uvedlo, že mají „z přítomnosti Romů ve Francii strach“.

Romská otázka je pravidelně předmětem veřejné debaty, jelikož svým způsobem ukazuje na řadu problémů, se kterými se naše země potýká. Prvním je fakt, že stát má velký problém zaručit dodržování zákonů. Lidé především odmítají improvizované romské tábory. S jejich stavbou na vyznačených tábořištích nesouhlasí 86 % dotazovaných, přičemž 44 % je i proti legálním romským táborům. Veřejnosti však také vadí, jak pomalu se úřadům daří ilegální tábory likvidovat, ať už se tak děje z důvodů byrokratické zátěže, vynalézavosti Romů nebo neúčinnosti opatření.

Nejenže jsou Romové téměř karikaturou toho, jak těžké je pro Francii integrovat populace přistěhovaleckého původu, vrhají také nepříjemné světlo na často zmiňovanou souvislost mezi přistěhovalectvím a kriminalitou. V této otázce jsme svědky jak naivního popírání reality, tak cynismu nejhrubšího zrna.

Rizika volného pohybu osob

Marine Le Penová si správně povšimla, že strach z Romů, kteří se často usazují v oblastech s nízkou mírou přistěhovalectví i kriminality, by jí mohl pomoci oslovit širší publikum.

V případě Romů lze bohužel jen stěží pochybovat o tom, že část z těch, kteří ve Francii pobývají – a kteří v žádném případě nereprezentují východoevropskou romskou komunitu jako takovou – je zapletená do celé řady kriminálních činností, od organizovaného žebrání po prostituci, včetně různých typů krádeží. Tyto skutečnosti vyvolávají o to větší obavy, čím pevněji je podezřívavost vůči „cikánům“ v lidové paměti zakořeněná. Marine Le Penová si správně povšimla, že strach z Romů, kteří se často usazují v oblastech s nízkou mírou přistěhovalectví i kriminality, by jí mohl pomoci oslovit širší publikum.

Romská otázka je ale zároveň i evropskou otázkou. Pokud Rumunsko – odkud pochází většina Romů, kteří se ve Francii zdržují – nerespektuje práva této menšiny a dopouští se vůči ní diskriminace, vzniká otázka, co dělá v Evropské unii, jejíž hodnoty tím popírá. Pokud tomu ale tak není, jaké existují důvody, aby Francie souhlasila s přítomností velmi chudé populace z jiné země Unie?

Pokud nepočítáme nejrůznější finty kolem příchodu a odchodu Romů ze země, jejich masivní přítomnost ve Francii představuje spíše určitou základní formu ekonomické migrace. Chudoba v bohatší zemi nabízí více příležitostí. I zde jsou součástí problému evropská pravidla.

Svoboda volného pohybu osob je jedním z nejzákladnějších principů Unie. Až budou v roce 2014 zrušena omezení tohoto práva, která v současné době platí pro rumunské a bulharské občany, jistě se to v natolik ekonomicky různorodé Evropě neobejde bez rizik.

Peklo jsou ti druzí

Smutný osud Romů nakonec také vrhá světlo na propast mezi diskurzem, který opěvuje diverzitu, a odmítáním odlišnosti, jež se ve společnosti projevuje čím dál zuřivěji. Chce-li národní kolektiv pro lidská práva Romeurope proti předsudkům opravdu bojovat pomocí informačních brožurek, bude mít co dělat.

Političtí lídři by však měli občanům připomínat, co všechno už Romové, kteří do Evropy přišli z Indie už ve středověku, ve své historii museli vytrpět.

Je logické, že ve společnosti trpící úzkostí z krize, ve které je drobná kriminalita a špatná míra integrace přistěhovaleckých populací už beztak velký problém, panuje vůči cizincům s natolik odlišným stylem života hluboký strach. Političtí lídři by však měli občanům připomínat, co všechno už Romové, kteří do Evropy přišli z Indie už ve středověku, ve své historii museli vytrpět.

Od perzekuce, kterou už v těchto dávných dobách zakusili ve Francii a v Německu, až po jejich zotročení v Rumunsku nebo nacistickou genocidu je dějiny moc nešetřily. Tato neštěstí je donutila, aby se uzavřeli sami do sebe, použijeme-li poněkud vyčpělého výrazu, který má nicméně v případě Romů smysl. Jejich kulturní jedinečnost, která byla touto reakcí zachována, je zpětně ještě víc izolovala. Čím víc se totiž člověk cítí být odmítán, tím větší je riziko, že se začne chovat asociálně. Nalézt řešení tak bolestného a složitého problému se nám ale jistě nepodaří na pódiích předvolební kampaně.