Musím se přiznat: bojím se dne, kdy trojka přestane jezdit do Lisabonu kontrolovat účty, připomínat nám naše závazky a podepisovat šeky. Strach mě sevře o něco víc pokaždé, když vidím, co slibují na plakátech kandidáti v komunálních volbách [které se konaly 29. září]: učebnice zdarma, léky zdarma, domovy důchodců zdarma, očkování zdarma atd. Úplné delirium kolem všeho, co je „zdarma teď hned“, které vrcholí příslibem ninja školy (která je samosebou také zdarma), že zajistí bezpečnost v jednom ze severních měst [Vila Nova de Gaia], nebo na jihu stejně tak šalebnými místními programy pro boj s nezaměstnaností.

Vzhledem k tomu, že se místní orgány nezříkají ani vysokých výdajů ani složité byrokracie, tyto programy buď nebudou mít žádné konkrétní dopady nebo se bohužel projeví tvorbou dalších pracovních míst přímo na místních zastupitelstvech nebo v obecních podnicích – tedy praxí, která kromě jiných nežádoucích účinků významně přispěla k tomu, že země musela v roce 2011 naléhavě žádat trojku o pomoc.

Bojím se ještě víc, když slyším Antónia José Suguru [generální tajemník Socialistické strany] prohlašovat, že další škrty nepřipustí, aniž by dodal, že to je možné pouze pod podmínkou, že se opět zvýší daně, nebo když sleduji, jak se PSD a CDS jen třesou, aby se co nejdřív zbavily tyranských vnějších kontrol a mohly otevřít prostor novým slibům o tom, co všechno bude „zdarma a hned“.

Pozitivní diskurz o zemi

Narodila jsem se v Portugalsku v šedesátých letech. Už potřetí se tak ocitám v zemi závislé na vnější pomoci, a proto se domnívám, že má generace vděčí především věřitelům, kteří byli v letech 1977, 1983 a 2011 ochotni vložit sem peníze.

Kdo rozumný by chtěl žít s rodinou v Portugalsku, kdyby tu tato pomoc nebyla? Platíme pravda úroky, ale mnohem nižší, než kdybychom nebyli protektorátem, který se tolik příčí [premiéru] Paolu Portasovi, a kdyby naše politická třída musela brázdit světem, aby našla někoho, kdo by nám půjčil ještě víc peněz.

Bojím se právě toho dne, kdy Portugalsko přestane být protektorátem a politická třída začne ze slov „dát“ a „investovat“ (když chtějí tolik investovat, proč to nedělají se svými penězi a nezaloží si vlastní firmu?) znovu vytvářet mystifikaci, kterou nazve „pozitivní diskurzem“ o zemi. Jsou věci, z nichž se stává groteska, když je zažíváme opakovaně.

Je víc než jasné, že se brzy vynoří někdo, kdo jako v roce 2009 požene Portugalsko o překot vpřed a bude to označovat za voluntarismus a inovaci [narážka na bývalého premiéra José Sócratese]. Určitě se také najdou korporatisté, kteří budou v boji za svá osobní a podniková privilegia prohlašovat, že země už nesnese další úporná opatření, opatření diktovaná nikoliv věřiteli, ale kalamitou, do níž nás zavlekla snaha chránit korporace, stát coby partnera soukromého sektoru a práva, která sice existují na papíře, ale veřejné finance je nemohou garantovat.

Diskurz o velkých mužích historie

A pak tu budou poraženci s diskurzem o velkých mužích historie, o velcích politicích za zlatých časů, kdy ještě existovali lídři... kteří nás svou velkolepostí, moudrostí a ušlechtilými principy nejen třikrát za pouhých 35 let uvrhli do bídy, ale stále s naprostou nestydatostí obviňují věřitele spíše než sami sebe pokaždé, když vidí, že nám někde chybí peníze.

Po třech vnějších intervencích jsem si jista nejen tím, že se „trojka“ vrátí, ale i tím, že Portugalsko nalezne v ještě horší situaci. Pokaždé, když se z nás stane protektorát, se totiž vůbec nezamýšlíme nad tím, co jsme udělali špatně, ale naopak zacházíme ještě dál v nepotlačitelné tendenci opakovat všechny chyby, které nás přivedly na žebrotu.

Budu-li žít tak dlouho, jak mi slibují statistiky, uvidím bezpochyby v Lisabonu ještě další trojky. A čas, který uplyne mezi každou návštěvou, bude časem všech demagogií.